Můj svět - literatura, film, kreativnost

První věc, kterou si spisovatel musí osvojit, je v umění předvádět to, co cítí, na to, co chce, aby cítili druzí. Albert Camus Život je jako divadlo. Nezáleží jak dlouhé představení bylo, ale jak dobře se zahrálo.

Jan Karafiát - Broučci 1. část


BROUČCI.-.-.-

JAN KARAFIÁT.-.- JIŘÍ TRNKA.-.-


pro malé i veliké děti.-.-.-

Albatros Praha.-.-.-

Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali·. Maminka
už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě
v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na mamin-
činu -. tam se pěkněji spalo -. lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky no-
žičky do povětří a počal se houpat.: houp, houp, houpy, houp. Ale najednou
se to jaksi moc rozhoupalo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi
a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.
Tatínkem to trhlo, takže byl všecek polekaný. "Zatrápený Broučku,
copak tak musíš křičet!" -. "Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!" -
7.

"A jakpak?" -. "I já jsem spadl z postele." -. "Tak sis měl dát pozor!" -
"Ale když ono mě to přece bolí." -. Maminka měla už zatím snídani ho-
tovou a šla je budit. "Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme sní-
dat. A copak ty, Broučku, už pláčeš? Sotvas oči proloupl!" -. "Ale když
já jsem se tak udeřil a tatínek chce, abych nekřičel." -. "I jen pojď! Dřív
než kočička vejce snese, všecko se ti zahojí. Zatím se pěkně umejeme
a budeme snídat. Pojď!"
A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu
židle a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky
a tatínek se modlil.:
Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.

Potom říkal Brouček svou modlitbičku.: "Požehnej nám, Pane Bože,
prosíme tě pokorně," -. a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a zname-
nitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže
všecky polívčičky rád, vždy a vždycky tu zelnou přece jen měl ze všech
polívčiček nejraději. Snědl jí svůj plný talíř a maminka mu ještě ze svého
přidala.
Ale tatínek, že už má čas, slunko že je dávno za horama. Honem dal
mamince hubičku a nechal si od Broučkapolíbit ruku. -. "A teď, Broučku,
pěkně poslouchat, a´ť mně pak maminka nemusí žalovat." -. "Ne, ta-
tínku! A já vás vyprovodím, ano?" -. "Tak pojď!"
A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a jen tak da-
leko, co mohl Brouček dohlédnout domů, aby potom nezabloudil. Ještě
to dost neuměl, a tatínek mu řekl.: "Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat!"
A Brouček šel.
Chaloupku měli vystavěnou ve stráni pod jalovcem a krytou suchým
špendličím. Brouček si vylezl na stříškuspustil se, letěl až k palouku
a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil
a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný
8.

a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl až k palouku
a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, a zas se spustil
a letěl až k dubu a zas zpátky a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod
dub ke kmotřičce.
"Kmotřičko,jestlipak už jste vzhůru?" -. "I Broučku, bodejť bychom
nebyli!" -. "A Beruška také?" -. "Bodejť bych nebyla, Broučku! Copak
nám neseš?" -. "Já? Nic. Ale pane, to už umím lítat! Od našich až sem
a zas k našim a zas sem a zas k našim a zas sem a jakoby nic. Že bys to
nedovedla!" -. "I však já jsem beruška a nejsem žádný brouček! Vaše
maminka, myslím, také moc lítat neumí." -. "Moc ne. Ale pane, já jsem
dnes ráno spadl z postele!" -. "A tos křičel, viď!" -. "A jakpak to víš?
Copaks to slyšela?" -. "I neslyšela, ale to já už vím, že jsi takový křikloun."
-Že jsem křikloun? Ó -. ty Berouši! -. "
A už zas Brouček letěl. Maminka již měla doma uklizeno a cídila
právě okna, že se až až třpytila. "Kdepaks byl tak dlouho, Broučku?" -
"Byl jsem chvilku u kmotřičky pod dubem." -. "A copaks tam dělal?"
"Nic, já jsem tam byl jen tak u okna." -. "A copak ti dali?" -. "Nic, já
jsem nic nechtěl." -. "O, oni ti přece něco dali! Včera kmotřička povídala,
že až tam přijdeš -." -. "Oni něco mají?" -. "Inu, to by byla kmotřička
nepovídala." -. "Hm, ať si to nechají!" -. "Ó, však ty si tam pro to
půjdeš!" -Ó nepůjdu!" -Ópůjdeš! A
nepujdu".; "jakpak jsi daleko tatínka vy-
provodil?" - "O, daleko. Až k těm třem olším." - "Nu, to není daleko.
To se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci s tatínkem lítat a pěkně
lidem svítit." -. "A copak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme
sami!" -. "Inu, když oni mají noc, když my máme den. Oni teď spí." -
"A pročpak jim tatínek svítí, když oni spí?" -. "I holečku, to tak musí
být, to už Pán Bůh tak chce, a ty také poletíš s tatínkem tam daleko
a budeš pěkně svítit. Jen jdi a uč se lítat!"
To se Broučkovi líbilo, a už zas lítal. Vylezl si na stříšku, spustil se
a letěl -. letěl v druhou stranu až ke kaštanům a hned zas zpátky až na
stříšku. Ale dál se mu jaksi nechtělo. Zůstal si sedět, a tu najednou vidí,
že se jim začíná z komína kouřit. A už seděl na komíně. "Maminko,
copak se vám na ohništi chytá?" -. "I nic, holečku! Já si chci udělat na po-
lívky jíšku." -. "A že vám to, maminko, zafouknu!" -. "Ne, ne, já nechci.
Necháš toho!"
9.

Ale Brouček přece foukal, a už by to byl málem zhasil, kdyby byla
maminka honem nepřiložila trochu suchého chvojí. Plamen vyšlehl,
za ním se valil kouř, a Brouček počne křičet a křičí a křičí a leze ze stříšky
dolů. "Ach maminko, maminko, ach, ach, maminko!" -. "A copak zas,
Broučku?" -. "Ach maminko, když mně ten kouř vlezl do očí!" -. "Vidíš,
ty škaredý Broučku! Dobře tak, když nechceš poslouchat. Nevíš, co ti
tatínek přikazoval a zač se ráno modlíme? Počkej, počkej, já to všecko
povím." -. "Ale maminko, když mně vlezl ten kouř do očí a tak mě
štípal!" -. "I to ti patřilo, a ještě dostaneš, až tatínek přiletí. To bude
z tebe krásný brouček!" -. "Ale vždyť já jsem vám to, maminko, ne-
zhasil." -. "Ale chtěls mně to zhasit a věděls, že to nechci. Ne, vidíš, to
ti nesmím prominout. Copak by z tebe bylo! Až jen tatínek přiletí!
A kmotřičce to na tebe také povím a kmotříčkovi i Berušce." -. "Ale
maminko, vždyť jsem vám to nezhasil, a já už vám to víckrát nebudu
zhášet. Prosím vás, maminko, neříkejte to!" -. "Ne, to musím říci!"
Ale když Brouček moc prosil a prosil, a už zas plakal a pořád prosil
a sliboval, že už bude poslouchat, tak si maminka dala říci, a že to nepoví.
"Nu tak. A už neplač! A dej si na sebe pozor! To by tě neměl nikdo rád.
Brouček musí poslouchat. Vidíš, jak tatínek poslouchá." -. "Tatínek?
Kohopak on poslouchá?" -. "I Pána Boha poslouchá. Vždyť víš, že každé
ráno letí z domu a je celý den pryč až do noci, a třebaže ho křidélka bolí,
druhý den už hned zas letí, jen aby byl poslušný. Vidíš! A kmotříček
také poslouchá a kmotřička také, a Beruška, ta teprv poslouchá! A ty
pořád ještě vzlykáš a jsi takový umouněný!"
A Brouček.: "Maminko, já se půjdu koupat." -. A maminka.: "Jdi,
jdi!" Však ona věděla, že se jí Brouček neutopí. A Brouček se šel koupat.
Ale ne do potoka. Dole na palouku byla vysoká tráva a rosa na ní jako
granáty. Brouček se rozběhl a hup do trávy, jak byl dlouhý a široký,
a házel sebou, až se tráva prohýbala. Pak vylezl, rozběhl se a zas hup
do rosy, až to kolem stříkalo. A když se už dost vykoupal, vyskočil si
na větvičku, rosu se sebe setřepal, a frr -. rovnou čarou pod dub ke kmot-
třičce.
U okna se zastavil. "Beruško, už se nezlobíš?" -. "Copak bych se,
Broučku, zlobila?" -. "Pane, to jsem se vykoupal. Jestlipak ty umíš také
plavat?" -. "I ne. Kdepak bych já uměla plavat!" -. "Pane, já umím
10.

plavat!" -. "I nechť, Broučku! Já musím jít mamince pomoci." -. "Kdepak
je kmotřička?" -. "Seká na dvorku chvojí. Pojď se podívat!"
A Brouček se šel podívat. "Copak nám neseš, Broučku?" -. "I nic,
kmotřičko. Já jsem se koupal. A vy něco máte, kmotřičko?" -. "Máme,
pane, něco dobrého, ale já nevím, jestli ti dám. Když jsi Berušce tak ška-
redě řekl a pak jsi utekl! Ona plakala!" -. "Plakala? Však já jí už tak
nebudu říkat." -. "Nu, uvidíme. Vidíš, tady už mám toho chvojí hromadu
nasekaného. Tak pojď a odnášej je s Beruškou tamhle pod stříšku, aby
nám nezmoklo. Ale musíteje pěkně rovnat do hraničky. Pak ti něco dám."
Brouček, že ano, a počal nosit, co mu jen síla stačila. Kmotřičce se to
zdálo být až moc. "Ale Broučku, neber si toho tak mnoho najednou!" -
Ale Brouček, ó, že to unese! A nosil. Ale místo co měl šťakličky pěkně
do hraničky rovnat, Brouček je tam jen tak házel, a to Beruška nechtěla.
"Broučku, to se tak nesmí!Maminka to tak nechce. To by se nám ská-
celo!" -. "O, nic se vám neskácí. Copak to nedělám dost pěkně?" - "Ne-
děláš. Vidíš, už jsi to zas jen tak hodil. To se musí pěkně rovnat." -. "I tak
si to dělej sama, když ti to nedělám dost pěkně!"
A už se Brouček hněval. Nechal všeho, sedl si na pařízek, mračil se
a díval se před sebe. Beruška ho nechala a hleděla si svého. Až za chvilku
začala kmotřička.: "A co, Broučku, už nemůžeš? To nejsi moc silný." -
"I ne, kmotřičko. Ale když ona se pořád se mnou vadí." -. "Inu, když ty
jsi takový divný brouček! Copak jsi už zapomněl, že něco mám?" -
"A je to, kmotřičko, dobré?" -. "I to si myslím! Jako med sladké. Jen
jdi a honem ještě nos!"
A Brouček honem šel a ještě nosil. Beruška to beztoho už skoro
všechno odnesla a pěkně srovnala. A tak už to dlouho netrvalo, kmotřička
zaťala sekyrku do špalku a povídá.:-. "Tak pojďte, děti!" -. A děti šly. V síni
vpravo od kuchyně, stála almara zavřená na zámek, ale klíč vězel v něm.
Kmotřička jen klíčem otočila a už bylo otevřeno. Ale teď -. co tam? Ten
bílý talířek na nejhořejším prkýnku Brouček hned zpozoroval. Ale co
na něm? -. Kmotřička jej sundala, ale on byl přikrytý jiným talířkem.
"Nu tak hádej, Broučku, co to je! Ale Beruško, nepověz!" -. A Brou-
ček.: "Ó, já vím, kmotřičko, to jsou jahody." -. Ale Beruška se smála,
a kmotřička.: "Ó ne, Broučku, to je ještě sladší." -. "Tak to jsou maliny."
Ale Beruška se stále smála. -. "Ne, Broučku, to je ještě mnohem sladší." -
13.
"Tak, kmotřičko, to jsou borůvky." A Beruška se mu teprv smála. -
"Ó Broučku, to nedobře hádáš -. je to jako med sladké." Ale Brouček
už nic nevěděl, až to Beruška prozradila. "Ale ty hloupý Broučku, vždyť
je to med!" -. A Brouček.: "Tak je to, kmotřičko, med." A byl to med.
To si pochutnali!
Ale už bylo hezky pozdě. Kmotřička, že musí dělat oheň a vařit ve-
čeři, Beruška aby honem skočila pro trošku chvojí a Brouček aby už šel
domů. A tak Brouček, že půjde domů. -. "Nezapomeň doma pěkně po-
zdravovat!" -. "Ne, já nezapomenu! S Pánem Bohem!" A šel. Sotvaže
přiletěl k palouku, tu letí od potoka tatínek s kmotříčkem. "Tatínku, já
jsem byl u kmotřičky a dostal jsem tam med. Ten vám byl sladký!" -
"Nu dobře, Broučku, ale nejdříve pěkně ruku políbit, tadyhle kmotříč-
kovi napřed!" A Brouček políbil pěkně ruku. -. "A jestlipak jsi poslou-
chal? Nebude maminka žalovat?" -. "Tatínku, já jsem to mamince ne-
zhasil, a ona to nepoví."
Zatím už byli doma. Maminka je viděla oknem, vyšla vstříc a.: "Co-
pak, tatínku, že dnes tak brzyJá ještě nemám večeři hotovou."
Tatínek dal mamince hubičku.: "I milá Beruško, už začíná být
chladno, tak jsme letěli o něco dřív. Už toho bude brzy zas konec."
A tak maminka dělala honem oheň a stavěla na polívčičku. Tatínek
si sedl na stoličku -. bolela ho křidélka -. a Brouček už se houpal tatínkovi
na koleně.
"A maminko, viďte, Brouček vás pokoušel?" -. "I tatínku, skoro
pokoušel. Ale když prosil a sliboval, že už to víckrát nebude dělat, tak
jsem mu slíbila, že to na něj nepovím. A potom byl skoro pořád u kmot-
řičky." -. "Nu tak dobře, maminko! Ať si ho u kmotřičky nechají, a my
si vezmeme Berušku. Ta nepokouší."
Broučka napadlo.: "Maminko, u kmotřičky mají med, a já jsem
dostal. Ten vám byl sladký!" -. "A nám kmotřička nic neposlala?" -
"Nic." -. "Ani nemáš co vyřídit?" -. "Ne." -. "Ale Broučku, ani nás
nevzkázala kmotřička pozdravovat?" -. "I ano, maminko, já jsem za-
pomněl. Že vás pěkně pozdravují." -. "Vidíš, Broučku! Ale už jdi, při-
stav židle ke stolu, budeme večeřet."
A Brouček přistavil židle ke stolu, maminka už nesla na stůl, pěkně
se pomodlili, a to jim ta polívčička zas chutnala! Byla taková dobrá,
14..

zasmažená, s kmínem. Tatínekjí snědl dva talíře a Brouček skoro také dva.
Dlouho pak už nebděli. Chtělo se jim spát. Klekli a tatínek se modlil.:

Podvečer tvá čeládka,
co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

Brouček na to.: "Pán Bůh s námi a zlý pryč!" dal pac a pusu, ma-
minka mu podala do postýlky ruku, on ji držel a už všichni dřímali.
Pěkně se jim to spalo.

15.
Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už
nikam nepoletí. Jenom musel tatínek kmotříčkovi slíbit, že se k nim při-
jde s maminkou a s Broučkem ještě jednou podívat, a to hned zítra, dřív
než udeří zima.
A tak druhý den po snídani, že půjdou ke kmo-
třičce. A šli. Však už na ně čekali. Dávali si po hu-
bičce a Brouček líbal ruku. Ale byl tamještěněkdo.
Kmotřička vzala Broučka za ruku.: "Pojď, Brouč-
ku, polib také tadyhle Janince ruku!"
-. A Brouček políbil, honem se však schoval za
maminku.
Sedli kolem kamen a začali si povídat. Ale
kmotřička šla do síně k almaře, a Brouček za
ní. "Kmotřičko, copak máte?" -. "I Broučku,
Pekli jsme koláče, s tvarohem a s mákem." -. A
už jich nesla kmotřička plný talíř a každý si je-
den vzal, a Brouček, že zkusí také ještě jeden tva-
rohový. A vzal si také jeden tvarohový, a seděli ko-
lem kamen a povídali si.
Ale Broučkovi se jaksi nehezky sedělo."Pojď sem, Beruško já ti
něco povím!" -. A Beruška šla a Brouček jí šeptal nahlas do ucha.: "Po-
slouchej, kdopak to je ta Janinka?" -. "I to je Janinka!" -. "Čípak je?" -
"I ona není ničí, ona je sama svá." -. "A copak nemá žádného broučka
a tatínka?" -. "Ne, ona je sama." -. "A kdepak zůstává?" -. "Pane, tam
u lesa ve vřesu. Takovou má krásnou chaloupku v mechu." -. "Ale když
se pořád tak moc na mě dívá." -. "I jdi, hloupý! Vždyť ona je hodná.
Víš, ten med -. ten jsme dostali od ní." -. "Ale když ona -. "
Tu však volala kmotřička Berušku. Šly do síně a Brouček honem
za nimi. "Kmotřičko, vy ještě něco máte?" -. "Mám, pane! Vždyť už
jste zde letos naposledy. Až zas v létě." -. "Copak máte?" -. "Počkej, to
se podivíš! Pojď, pomůžeš nám!" -. A Brouček, že pomůže. A šli, ale ne
do almary. Tam dozadu na dvůr měli ještě komoru -. ó, tam měla stát
kmotřička celé zrnko vína, tak jak se z hroznu utrhlo, takové krásné
modré až do červena. A teď se ho kmotřička s Beruškou chopily, a nesly
je celé, tak jak bylo, do světnice a Brouček jim pomáhal.
"Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší," radil kmotříček. Ko-
houtek už měl pohotově, vzal ještě kladívečko, vyrazil stopku, nasadil
kohoutek a kmotřička už držela křišťálový koflíček, aby do něho kmo-
tříček natočil. A kmotříček do něho natočil, až se to rdělo a přímo vy-
skakovalo.
A teď si zavdala nejdřív maminka, pak Janinka, potom kmotřička,
po ní tatínek, pak kmotříček, a Broučkovi a Berušce také dali, ale jenom
líznout. A všichni si to velmi velice chválili, takové to bylo sladké!
Jenom se jim to zdálo moc silné. A tak kmotřička.: "Beruško, honem
skoč na palouk se džbánem pro rosu!" A Beruška honem skočila na pa-
louk se džbánem pro rosu.
Kmotříček přitáhl stůl blíž ke kamnům, natočil do koflíčku vína jen
polovic, dolil rosou a podával kolem. A tak si seděli a povídali.: Jak
jednou bylo s kmotříčkem zle. Bylo to brzy po tom, když se s kmotřičkou
vzali. Vyletěl hned po slunce západu, celou noc pěkně svítil, a když už
k ránu letěl zas domů, tu se najednou objevila taková velikánská žluna
a už už ho chtěla zaživa spolknout. Kmotříček se náramně lekl, ale honem
se vzpamatoval, a frr na buk, ale žluna hrr za ním. A tak kmotříček honem
do skuliny, ale žluna zobákem hned za ním, a že byla díra malá, už ji
17.

zobákem tesala. Kmotříček se strachem třásl a vlasy mu vstávaly. -. "Co
by si kmotřička doma počala, kdyby takhle!" -. a zalízal do skuliny dál
a dál, ale žluna také zobákem dál a dál, až už dál nemohla a kmotříčka
nechala. A kmotříček chvíli ještě čekal a pak pomaloučku vylézal. Ale
opatrně a dobře se ohlížel, jestli tam žluna někde nesedí. Ale neseděla,
a tak letěl kmotříček honem domů.
Slunce už bylo vysoko na nebi a kmotřička byla celá polekaná. Vo-
lala a plakala, lítala a běhala, dívala se a ptala se, ale nikde nic, o kmot-
říčkovi nikdo nevěděl. Až zaběhla k Janinčinu tatínkovi. A on také nic
nevěděl, ale jen aby prý kmotřička nic neplakala, kmotříček že býval
poslušný a poslušné broučky že má Pán Bůh na starosti, takže se jim
nemůže nic stát. A i když se jim něco stane, že je to tak dobře, že to
Pán Bůh tak chtěl a že nesluší broučkům moc plakat a naříkat. Aby jen
šla kmotřička domů a pěkně čekala. A kmotřička šla domů, a když jde,
tu jí přichází kmotříček naproti. To měla radost!
A tak si to povídali a byli rádi, že už je to pryč. Ale Beruška se dala
přitom do pláče. "Copak ti je?" -. ptal se jí Brouček. -. "I, kdyby mně
byla ta žluna tatínka sežrala!" -. "Ale vždyť ti ho nesežrala!" A kmotříček
k tomu doložil.: "Milá Beruško, tenkrát jsme tě ještě ani neměli." Ale
Beruška, že nechť, a vzlykala přece.
A teď vypravoval tatínek.: Když kmotříček a tatínek byli ještě hoši
a měli poprvé letět, že je vzal Janinčin tatínek s sebou, ukazoval jim cestu
a povídal jim, co kdy a jak. A oni se tomu pěkně od něho naučili. A jed-
nou, když už sami lítali, přidal se k nim Janinčin tatínek a povídal.:
"Pojďte, hoši, já vás někam zavedu. Ale musíte být tiši a dávat pozor." -
A oni, že ano. A letěli a letěli, až přiletěli k takovému krásnému městu.
Kolem byly krásné zahrady, a tam, už skoro za městem, v jedné té zahradě
u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře ještě mnohem
větší. A ta okna byla plná světla a ty dveře byly dokořán otevřené,
a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i děvčata. A Ja-
ninčin tatínek povídá.: "Pojďte, hoši, nepoletíme tam dveřmi. Tamhle je
kousek okna otevřeno." A tak tam vletěli oknem, sedli si dole na rám
a dívali se. Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily.
Dole na zemi bylo plno lavic. Když kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal
chvilku stát, díval se do klobouku a pak si pěkně sedl. Měl s sebou pod
18.

paží dvě knihy a tu jednu si otevřel. Až tu jeden z nich vystoupil na ta-
kové lešeníčko.; kde byl malý stoleček, a že budou zpívat. A začali zpívat
a tak krásně zpívali! A když dozpívali, vstali, a ten na tom lešeníčku
počal se modlit.: že jsou nestateční lidičkové a že byli neposlušni, aby jim
to Pán Bůh odpustil, pro milého Syna svého a svatým Duchem aby je
posvětil. Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní
o hrstce a o červíčkovi, a že aby se nebál. A když si zas sedli, tu jim pěkně
vypravoval, když se někdo bojí Pána Boha, že se nemusí nikoho bát, ba
že ani nesmí, protože to Pán Bůh nechce. Pak se zas modlili a zas zpívali,
a když už vycházeli, dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo. "Viďte,
hoši, to to bylo hezké!" povídal Janinčin tatínek. "Ale teď musíme ho-
nem zase svítit, abychom to dohonili." A tak honem svítili. A od té doby
tam tatínek s kmotříčkem často byli, a té modlitbičce, kterou se vždy
před spaním modlí, se tam naučili. Oni ji tam zpívávali.:

Podvečer tvá čeládka,
co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

A tak si povídali a Broučkovi se to líbilo. Jenomže se Janinka tak
moc na něj dívala! Jaksi se jí jakoby bál. A tu ona se k němu obrátí.:
"Nu Bróučku, kdypak ty poletíš?" A že mu to tak pěkně řekla a hezky
se na něj usmívala, tak on se už tak moc nebál. "Ó, brzy!" -. "I už budeš
pomalu dost velký. Jen jestli umíš dost poslouchat! Uvidíme. Ale to mě
snad pozveš, až ponejprv poletíš, abychom tě vyprovodili!" -. A Brou-
ček, že pozve, a maminka k tomu s radostí doložila, že už to snad bude
o příštím svatém Janě.
A při tom to zůstalo. Už vstávali a strojili se k odchodu. "Ach, zas
ta zima!" naříkala maminka. -. "I dá Pán Bůh, bude zas léto a zase se
uvidíme," těšila ji kmotřička. A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu
Bohu poroučeli. -. Už bylo skoro chladno, a tak spěchali, Janinka tam
k lesu do vřesu, Brouček s tatínkem a s maminkou tam do stráně pod
jalovec. Už byli uprostřed paloučku, když se Brouček ještě jednou ohlédl.
Janinka už byla pryč.; kmotříček, kmotřička a Beruška stáli před cha-
21.

loupkou pod dubem a dívali se za nimi. -. "S Pánem Bohem, kmotřičko,
až zas v létě!" vzkřikl Brouček. A už je nebylo vidět.
Už cestou povídal tatínek.: "Ne, není co odkládat. Mohla by na-
jednou udeřit zima a bylo by s námi zle. Musíme se hned dát do práce."
A hned se dali do práce. Nejdřív aby měla maminka na zimu všechno
pohotově. A tak jí přinesli z komory všecko do kuchyňky, hrách a kroupy
i jáhly a krupici a mouku, také trochu čočky a pak ještě jiskřičku másla.
Nato se hned pustili do dříví. měli je tam na dvorku pěkně vyrov-
nané na výsluní. A tak ho nanesli do kuchyňky, co se tam jen vešlo,
a k tomu ještě plnou síň, až po samé dveře. Pak vylezl tatínek po žeb-
říčku vikýřem na půdu. Tam bylo plno suchoučkého drobného mechu.
Tím strop pěkně přikryl, aby jim nebylo odshora zima, ostatek pak sházel
dolů a dvířka od vikýře raději přibil. Vloni jim je vítr vyrazil, a divže
celou střechu neroztrhal. Ještě štěstí, že nebyla tak zlá zima.
A teď chodili kolem chaloupky, a kde byla jaká skulinka, dobře ji
ucpali, takže nemohlo nikde ani profouknout. Pak zavřeli dveře na petlici,
zastrčili špejlek a celé dveře zarovnali dřívím, aby jim v síni nepřekáželo.
Naposledy po všem vycpali mechem okna, jak v kuchyňce, tak ve svět-
nici, a dobře je prkýnkem zabednili. Světla měli dost a dost. A teď -. ať
si třeba mrzne! Však už venku burácelo.
A tak se ještě pomodlili.:

Podvečer tvá čeládka,
co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

Pac a pusu, "Pán Bůh s námi a zlý pryč!", a lehli a spali a spali
a spali.
22.

III.

A spali a spali a spali. Když se Brouček probudil, byli tatínek a ma-
minka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. "Maminko, dáte mně med?"
- "Med? Jaký med? Broučku, vždyť žádný med nemáme." -. "Ale víte -
co nám včera Janinka poslala." -. "Včera? Janinka? I to se ti, holečku,
něco zdálo." -. "I ne, maminko. Vždyť už jste mně včera dala." -. "I toto!
To se ti zdálo. Jen se vzpamatuj! Víš, naposledy jsme byli u kmotřičky,
pak jsme hned všecko ucpali, a od té doby spíme." Škoda! Ale když to
tak bylo!
Brouček se skoro mračil. Tu ho napadlo.: "Tatínku, jakpak je venku?
Já bych se rád podíval." Ale tatínek.: "Milý Broučku, je tam zima, to
23.

bys zmrzl. A vždyť máme dveře zarovnané dřívím." -. "Ale tatínku,
mohli bychom se podívat oknem." -. "I to je také zabedněno a ucpáno.
A našla by nám sem zima." A teprve když maminka povídala, že by se
také ráda podívala, jak to venku vypadá.; a že by pak trochu zatopila,
tak tatínek, že ano. Vstal, odbednil od okna prkýnko, a Brouček mu
pomáhal. Pak pomaloučku oddělali mech a tu to viděli.: Samý, samý
sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou
jim ho tolik leželo, že se větve až prohýbaly. Sluníčko tak trošku svítilo
a sníh se tak krásně třpytil a bylo pratichounko. Brouček by se byl rád
ještě na to díval, ale tatínek, že tam mrzne a že musí honem zas okno
ucpat a zabednit. A tak okno ucpali a zabednili.
Maminka už zatím zatápěla, a že při tom uvaří kapku polívky.
A uvařila. Pěkně se pomodlili a jedli. Ale bylo jim přece trochu zima,
a tak si honem zas lehli a povídali. "Ale tatínku, jestli se u kmotřičky
zachumelili!" -. "O, nezachumelili. Oni zůstávají pod dubem." -. "Ale
Janinka! Maminko, kdeže zůstává?" -. "Ona zůstává v mechu mezi
vřesem." -. "Ona se zachumelila, viďte! A ona povídala, že mě vypro-
vodí, až ponejprv poletím." -. "I neboj se! Ať se zachumelila! Však ona
si zatopí, když je jí zima." -. "A má dříví?" -. "I bodejť by neměla!" -
"A ona tam je sama?" -. "Sama." -. "Pročpak je sama?""Inu, když
nikoho nemá. Tatínek a maminka jí už dávno zemřeli." -. "O, to já bych
nebyl sám!" -. "I kdyby to tak Pán Bůh chtěl, to bys musel pěkně po-
slechnout." -. "Nechť, však Janinka má med a víno! Viďte, to víno dostala
kmotřička od ní?" -. "Nevím, milé dítě. Snad."
Tu je tatínek vytrhl.: "Broučku, myslíš opravdu, že je tam Janinka
sama?" -. "Když tam nikdo s ní není.:" -. "Copak s ní nikdo není?" -
"A kdopak?" -. "Pán Bůh je s ní. A její tatínek říkával, že poslušné
broučky má Pán Bůh na starosti, takže se jim nic nemůže stát, a i když
se jim něco stane, že je to tak dobře. A Janinka to dobře ví a poslouchá
a nic se nebojí." -. "A máte ji rád, tatínku?" -. "I bodejť bych neměl!" -
"A vy, maminko, také?" -. "I ovšemže mám." -. "A kmotřička ji má
také ráda?" -. "I toť, má. Broučci se mají všichni rádi." -. "A tatínku,
kdyže tedy už poletíme?" -. "Inu počkej, až zas bude léto. Tak asi o sva-
tém Janě." -. "A jakpak se to dělá, když se těm lidem svítí?" -. "I to se
nijak nedělá. To se jen lítá a oni vidí." -. "Ale jak pak, když už bolí
24.

křídla?" -. "Pak se jim trochu odpočine. Ale hned se zas letí." -. "A ta-
tínku, copak ti lidé teď dělají, když vy jim nesvítíte?" -. "Milé dítě, to
já nevím, co dělají. Snad také spí, nebo si povídají pohádky. Ale já
vždycky slýchám, že jsou neposlušní a že se jim nedobře vede." -. "Ne-
dobře? Copak je to?" -. "Inu, nemají se rádi." -. "Ale to já bych jim
nesvítil, když se nemají rádi." -. "I do toho nám nic není. Když Pán
Bůh chce, abychom jim svítili, tak jim svítíme."
Broučkovi uvázly na mysli typohádky. "Maminko, povídejte mi ně-
jakou pohádku!" -. "Ale když já, Broučku, už žádnou neumím." -
"I víte, tu, kterou jste mně povídala už dávno." -. "O čem pak byla?"
"I víte, o tom kocourkovi a kočičce. Viďte?" A maminka, že bude povídat,
a povídala.:
"Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno.
Kocourek byl všecek krásný černý jako uhel, a kočička všecka krásná
bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři,
dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl krásný černý jako uhel, ten
druhý byl krásný bílý jako mléko, a ta kočička byla krásná morovatá.
Měli se rádi a byli hodní. Vždycky si pěkně hráli anebo pomáhali tatín-
kovi a mamince příst. Jednou pak zjara povídala maminka.: Děti, já půjdu
s tatínkem chytnout nějakou myšku anebo něco, abyste neměly hlad.
Budte hodné a mějte se rády! Přijdeme hned. A ještě vám zde drobátko
zatopím, aby vám nebylo zima.
A ještě jim drobátko zatopila, a šla a zavřela za sebou dveře, aby jim
tam někdo nevlezl. Koťátka si pěkně hrála. Až pak kocourci, že se budou
porážet. A kočička, že také. A tak se poráželi a poráželi, takže se ten bílý
kocourek dostal dospod. Bolelo ho to, ale také ho to zlobilo. A tak, že
on si už s nimi hrát nebude. Sedl si ke kamnům, pěkně se lízal a povídal
jim.: Však hleďte, já jsem krásný bělounký jako mléko, a ne takový špi-
navý jako sopouch a takový černý jako uhel. Ale druhý kocourek.: On, že
on je mnohem krásnější, že je navlas takový jako tatínek. A kočička se
teprve počala chlubit.: O, že ona je nejkrásnější, že je černá i bílá.
A tak se začali hádat, a hádali se a hádali, a pak se začali strkat,
a strkali se a strkali, až strčili do kamen. Kamna se zbořila, oheň se vy-
sypal, ve světnici to začalo hořet, police postel, almara, stůl, všecko ho-
řelo -. a koťátka chtěla utéci, ale dveře byly zavřeny. A tak křičela a kři-
25.

čela, ale oheň je přece sežral. A když přišel tatínek a maminka, už byli
kocourci a kočička spáleni, a chaloupka byla spálená, a všecko bylo spá-
leno, proto, že byla koťátka neposlušná. A tatínek a maminka plakali.
A tam nedaleko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec a zvonili a zvonili,
a už je té pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam -. "
Brouček poslouchal. Líbilo se mu to. Držel maminku za ruku, říkal
si bim bam, bim bam, až při tom usnul, bim bam. A tak spali a spali
a spali. A spali a spali a spali, a když se Brouček zas probudil, byli tatínek
a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. "Tatínku, kdypak už
poletíme?" -. "I milý Broučku, až bude léto." -. "Kdypak bude léto?" -
"Kdy? Inu, až pšenice pokvete." -. "A ještě nekvete?" -. "Ó, ještě ne." -
"Ale tatínku, podívejme se!" -. "I ne, Broučku, našla by nám sem zima.
Ještě nic nekvete."
Ale když Brouček pěkně prosil a maminka se také přimlouvala, a že
pak trochu zas zatopí, tak vstali, odbednili prkýnko, oddělali pomalounku
mech, a tu to viděli.: Byl večer a měsíček byl jako rybí oko. Už se všecko
zelenalo, tam vzadu na kaštanech vykukovaly z pupenců listy a tam někde
nahoře bylo slyšet skřivánka. "Vidíš, Broučku, ještě nic nekvete. A tamhle
dole, vidíš, to je pšenice. Ještě by se v ní ani vrána neschovala. To ještě
dlouho nepokvete. A mrzne tam."
Tu maminka tatínka vytrhla.: "Podívej se, tamhle u potoka pod tou
olšičkou, jestlipak to nejsou tři chudobky?" -. A tatínek se tam podíval.
"Ach, ano, to jsou tři chudobky. A tam chudobky nikdy nerostly. To
tam umřeli tři broučci. Snad se někde opozdili, letos udeřila zima brzy,
oni tam zalezli a zmrzli." -. A Brouček se dal do pláče.: "Maminko, to je
kmotřička a kmotříček a Beruška, oni se zachumelili, já jsem to povídal."
- "I neplač, Broučku, to oni nejsou," chlácholil ho tatínek. "Beruščina
chudobka by měla červený kraječek, a tady ty jsou celé bílé."
A tak Brouček neplakal. "Tatínku, to všady vyroste chudobka, kde
zemřel brouček?" -. "Všady, a kde umřela beruška, tam vyroste chudobka
s červeným kraječkem." -. "A jakpak, kdyby ta žluna byla kmotříčka
sežrala, také by tam byla vyrostla chudobka?"- "Také."- "Kdepak?"- "Tam
někde pod bukem v trávě." -. "A tatínku, nechytne nás ta žluna, až po-
letíme?" -. "I snad ne. Ona je v lese, a my do lesa nelítáme. Jen když
musíme přes něj, a pak, jak se Pánu Bohu líbí."
26.

Brouček byl zatím v myšlenkách již za lesem. "Tatínku, také pole-
tíme do toho velikého, krásného domu s těmi velikými dveřmi, kam
jste letěli oknem?" -. "Když budeš pěkně poslouchat, také se tam někdy
podíváme."
Okno už tatínek ani nezabednil, jen je pěkně mechem ucpal. Ma-
minka zatopila a vařila polívčičku. Vařila a uvařila, Brouček přistavil
ke stolu židle, přisedli a tatínek se modlil.:

Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.

A jedli a pojedli, ale jít ven, na to nebylo ani pomyšlení.
Jen se ještě jednou podívali okýnkem, ale jen trošku. Bylo přece ještě
moc zima, a tak si honem zas lehli a povídali. A povídali, a když už nic
nevěděli, chtěla maminka, aby zas spali, a tatínek už beztoho napolo spal.
Ale Broučkovi se už nechtělo. Aby prý mu maminka povídala nějakou
pohádku, a když maminka už žádnou neuměla, aby prý mu povídala tu
starou. A maminka povídala.: "Tak byl jednou jeden kocourek a jedna
kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl všecek krásný černý jako uhel,
a kočička všecka krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou
narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl krásný
černý jako uhel, ten druhý byl krásný morovatý, a ta kočička byla krásná
bílá jako mléko."
Ale tu křičel Brouček.: "I ne, maminko!" -. "A copak ne?" -. "Tak
to nebylo!" -. "A jakpak to bylo?" -. "Ta kočička nebyla krásná bílá jako
mléko, byla krásná morovatá." -. "I to je jedno." -. Ale Brouček, že to
není jedno, a dal se do pláče. Tatínek se probudil.: "Copak ten Brouček
pláče?" -. "ViďTe, tatínku, že to není jedno?" -. "A coť" -. "Že byla ta
kočička krásná morovatá, viďte? A ne krásná bílá jako mléko." -. "Nu
tak ano. Byla krásná morovatá. Už jen spi!" A maminka.: "Inu, vidíš,
když se mně chce spát, a ty mě pořád moříš." -. A už to honem dopo-
27.

vídala. "Tam nedaleko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec a zvonili
a zvonili, a už je pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam -. -
Brouček držel maminku za ruku a říkal si bim bam, až při tom
usnul, bim bam. A spali a spali.
28.

IV.

A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta
tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali,
a ti cvrčci -. ale ti se něco nacvrčeli! A Janinka už byla u Broučka, a kmot-
říček a kmotřička a Beruška, a čekali, až jen slunko zapadne. Brouček byl
takový silný a veliký. Seděl vedle Janinky, radost mu zářila z očí, ale ne-
říkal pranic. Maminka se nemohla zdržet, samou radostí až plakala.
A snídaně by tak honem nebyla uvařená, kdyby jí Beruška nebyla po-
mohla. Měli čokoládu -. nevím, kde ji vzali -. a k ní smažené věnečky.
Pomodlili se, nasnídali se, a -. že už slunko zapadlo. Brouček byl první
venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát dokola -. jakoby nic! -. a u Ja-
ninky se zas spustil na zem. Všichni si stoupli kolem něho, a tatínek, že
má něco na srdci.
"Milý Broučku! Já mám radost, maminka má radost, a my všichni
máme radost, že už dnes poletíš. To je dobře, Pán Bůh to tak chce. Ale
my nebudeme vždycky pohromadě, musíme se rozdělit, aby lidé všude
viděli. A tu mám o tebe strach. Hodné broučky má Pán Bůh na starosti
a nic se jim nestane. Ale jen jestli ty budeš hodný a budeš-li pořád pěkně
svítit, jak to Pán Bůh chce! Já bych měl velkou žalost a mamiňka také
a kmotříček také, a my všichni, kdybys neměl pěkně poslouchat."
A přitom tatínek div neplakal, a maminka opravdu plakala. Janince
také stály slzy v očích, a i Broučka by byli rozplakali. Tu se ještě ozval
kmotříček.: "Milý Broučku, už máš přece rozum a slyšíš, že si všichni
přejeme, abys pěkně poslouchal. Já ti řeknu jen to, že kdybys neměl po-
slouchat, ty sám bys nejhůř přitom pochodil. A teď už ve jménu Páně
poletíme." A letěli, ale jen nizoučko a pomalinku, aby jim mohla ma-
minka i kmotřička a Janinka a Beruška stačit -. až přiletěli tam za potok
a přes vrch, odkud bylo vidět daleko, daleko, do širého světa. Tu kmot-
říček, že aby se už vrátily. A tak se vrátily a Brouček letěl pryč a pryč
do širého světa. Ony ještě za nimi.: "S Pánem Bohem!" "Sprovázej Pán
bůh!"Šťastné navrácení!"Sám Pán Bůh tě nauč poslouchat!"
-, ale
Brouček už byl daleko, daleko, a už to snad všechno ani neslyšel. A tak
se vracely a povídaly si, jaké má Brouček krásné světlo. Kmotřička
myslela, že je krásně žluté jako zlato.; mamince se zdálo víc do běla,
31.

hodně jasné.; Beruška tvrdila, že je do růžova.; Janinka pak měla za to,
že je takové, jaké mívají broučci, když ponejprv letí, a že jen aby Brouček
poslouchal, že ona má strach, že poslouchat nebude.
Maminka však myslela, i že snad bude, a kmotřička také, i že ano,
a tak už Janinka neříkala nic. Byly již nedaleko, daly si s Pánem Bohem
a letěly každá domů. Maminka tam měla stát hromadu nádobí, dala se
hned do práce, ale nešlo jí to jaksi nijak od ruky. Myslela na Broučka
a myslela na Janinku. "Že by měl být můj Brouček neposlušný?" -. To ji
na Janinku skoro mrzelo.
Oni pak letěli, vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v pro-
středku. Na západ se nebe rdělo a Broučkovi se srdce v těle smálo. Ale
tu se blížili k velikému dubovému lesu a Brouček si vzpomenul na žlunu.
"Tatínku, tady jsou žluny." -. "I neboj se! Vždyť my do lesa nepoletíme,
jenom okolo. Tady je naše cesta." -. Ale sotva to tatínek dořekl, už se to
na ně z lesa řítilo, a tolik to zvučelo a tolik to hučelo, a hned se to sypalo
na milého Broučka. Ach, ten křičel! "Tatínku, tatínku -. tatínku, tatínku!"
-. "I mlč, i mlč! Neboj se! Vždyť to není žluna, to je chroust."
Ale Brouček křičel a krčil se a schovával, až to přestalo bzučet. -
"I Broučku, to se nesmíš bát," těšil ho kmotříček. "Vidíš ho tamhle, to
je chroust. On se nás asi lekl, že jsme tři."
"Ale když to tak hučelo!" -. "I to chrousti tak bzučí." A letěli
a letěli, až tam na konci lesa .bylo něco vidět. "Tatínku, podívejte se
tamhle, copak to je? Takové velikánské." -. "To je hajného chaloupka." -
"Ta je veliká! A to jsou dveře tam nahoře v prostředku?" -. "I ne, to je
okénko." -. "Ale to je veliké. A načpak jsou pod tím okénkem a kolem
narovnány ty klády?" -. "I to nejsou klády, to jsou polínka, aby měl
hajný čím topit." -. , , Ale! A tatínku, kdopak to je ten hajný?" -. "I vidíš
ho, však jde tamhle naproti nám."
A hajný přicházel naproti nim.: Takový veliký, a měl široký klo-
bouk s perem a po straně takovou tašku a přes rameno velikánskou pušku.
"Ale tatínku, já se bojím." -. "I neboj se! On je rád, že mu posvítíme." -
A letěli a posvítili mu, a on byl rád a díval se za nimi. -. "A tatínku,
copak že ten hajný nespí?" -. "I on musí dávat pozor." -. "Načpak?" -
"Tady na les, aby jej lidé neukradli." -. "Tatínku, ti lidé kradou?" -
"I kradou, a nic prý se nemají rádi." -. "Ale to já bych jim nesvítil. Ten
32.
·
hajný nekrade, viďte?" -. "Ne, ten ne. Ale když Pán Bůh chce, abychom
jim svítili, tak my jim svítíme, ať kradou nebo nekradou."
A letěli a dívali se a povídali. Ale tu to najednou před nimi strašně
zahučelo.: Bylo to takové veliké jako mračno, mělo to oči jako řeřavé
uhly a zobák takový zahnutý a drápy až hrůza, a Brouček už byl celý
bez sebe. -. "Tatínku, tatínku -. tatínku, tatínku!" -. už padal na zem,
zalézal do trávy a myslel, že už ho žluna polkla. Tatínek hned za ním
a kmotříček také. "I neboj se, Broučku, neboj se! Vždyť to není žluna,
to je sova. Ta nám nic neudělá." -. Ale Brouček jako by neslyšel. A když
se přece trochu zotavil, počal plakat. "Tatínku, já půjdu domů, ach ta-
tínku, já půjdu domů." -. Ale tatínek a kmotříček mu to vymlouvali.:
"I ne, Broučku. Toto! Copak by si doma pomyslely, kmotřička a Be-
ruška a Janinka! To se nesmíš bát! Broučci se nic nebojí. Vždyť to byla
sova, a ta broučky nežere!" -. "Ona broučky nežere?" -. "Ne. Brouček
je jí málo. Ona raději nějakou myšku nebo žabku."
A zas letěli. Dlouho ještě neletěli, a tu to tak zadunělo, že sebou
všichni trhli. Ale tatínek honem Broučka těšil.: "Slyšíš, to ten hajný asi tu
sovu zastřelil."
A kmotříček také myslel, a tak byl Brouček rád, a letěl a svítil
a svítil.
Les přestal a šlo to dolů do takového krásného údolí. Po stráních
byly vinice s hezounkými chaloupkami, a ta vůně! -. to byla vůně.
A když tak letěli, tu viděli dva broučky. "Vidíš je, Broučku, tamhle!"
ukazoval kmotříček. "Ten malý také dnes poprvé letí. Já je znám, jsou
tam nedaleko od nás. Zůstávají v roští. Vidíš, on se nic nebojí." -. "Vždyť
já se už, kmotříčku, také nebojím." A už se Brouček nebál. A když se
potkali, volal tatínek a kmotříček.: "Zdař Bůh!" a Brouček také řekl.:
"Zdař Bůh! Zdař Bůh!" a oni oba.: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" Ten malý
také. A když přiletěli dál, tam se broučci kmitali, jeden sem, druhý tam,
staří a mladí, velicí a malí, a pořád.: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!"· a zas.:
"Zdař Bůh! Zdař Bůh!" A kde vinice přestaly, tam počaly krásné zahrady
a v těch zahradách krásné veliké domy, a zahrada vedle zahrady a krásný
dům vedle krásného domu.
"Broučku, nebolí tě křidélka?" ptal se tatínek. Ale Brouček, že ne
a ne. "I přece si trochu sedněme, abychom si odpočali," radil tatínek.
35.

Ale Brouček pořád, že ne a ne. Až když kmotříček pravil, že už ho kři-
délka bolí, tu teprve, že si drobátko sednou. A sedli si v zahradě na hrušku
na samý vrcholek a dívali se.
Měsíček vykukoval zpod mraků, tu a tam se hvězdička třpytila,
a broučků všude plno. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustěl. Lidé
pěkně spali, jen tam v tom jednom okně u samé střechy bylo světlo.
Tu se najednou tam někde dole ozvalo.: Kykyryký! Kykyryký! -. "Ta-
tínku, copak to?" -. "To je kohout, tamhle někde v kurníku. Počkej,
hned se mu některý ozve." A hned se tam vedle ozývalo.: Kykyryký!
Kykyryký! a hned zas tam dál.: Kykyryký! Kykyryký! A pořád.: Kykyryký!
Kykyryký! až tam daleko, že už to nebylo ani slyšet. A tu se to okno
otevřelo. Velká, silná paní s dvěma krásnýmikaštanovýmikadeřemi
se dívala na všechny strany, vzhůru a dolů po celém nebi, po všech
hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala, ale nebylo jí rozumět.
Pak se okno zas zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okně se obje-
vilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se
ztratilo. Myslím, že se maminka byla dívat po dětech.
A broučci zase letěli, vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček
v prostředku. Ze zahrady do zahrady, až zahrady přestaly, a tu na návrší
krásné město. Vysokánská věž a na ní čtyři malé věžičky, kolkolem samé
domy a jenom domy, a okny jenjen poseté. Ale všecko spalo. Nikde
ani človíčka, nikde ani světýlka. A když tak letěli a když byli na konci
ulice, tu se ozývalo jakési šplechtání a bublání. "Tatínku, copak to?" -
"I to je voda. Tady jsme hned na náměstí."
A byli na náměstí. Bylo takové čtyřhranaté. V prostředku velikánská
kamenná kašna, uprostřed kašny velikánský lev se dvěma ocasy. Tlamu
měl otevřenou a voda se z ní do kašny valila, až to hučelo. Brouček se
toho bál, ale kmotříček řekl.: "I pojď, nic se neboj, on je kamenný."
A sedli lvovi na ucho a pěkně se dívali. Domy takové vysokánské, okno
vedle okna a dveře vedle dveří, ale všechno zavřeno. Nedaleko kašny stál
sloup a na něm lucerna. A tu Brouček vidí, že tam kdosi stojí zády o sloup
opřený.: přes pás veliký roh a v rukou takové dlouhanánské kopí. "Ta-
tínku, vidíte, tamhle někdo stojí." -. "To je ponocný." -. "Ponocný?
Copak tu dělá?" -. "Ponocuje. Dává pozor, aby se zloději nevloupali
do domů a lidi neokradli. Vidíš, jaké má kopí? To na ty zloděje." -
36.

"Tady v městě také kradou?" -. "Ó, moc prý kradou, jak jen mohou."
"Ale to já, tatínku, budu raději svítit tam, kde ti kohouti kokrhali. Viďte,
tam nekradou?" -. "Tak snad ne."
Ale tu se ten ponocný vztyčil, přiložil roh k ústům a hú, hú, hú, hú
a tak dvanáctkrát hú. "Tatínku, copak to?" -. "I to on troubí půl noci,
aby lidé věděli, jak dlouho mají ještě spát." -. "A jakpak on ví, že už je
půl noci?" -. "I on to už dávno dělá, tak on to už ví. Však už musíme
zase letět. Slunce bude brzy zas vycházet, a my jsme ještě nic nesvítili." -
Kmotříček myslel, že když dnes Brouček poprvé letí, že se to nemusí tak
přísně brát, ale přece letěli, z města ven, a tam do těch zahrad.
Broučka něco napadlo.: "Tatínku, tam, kam jste letěli oknem, ne-
poletíme? Poleťme!" -. "Tam, kde zpívají tu naši modlitbičku? To už
teď nejde. Až někdy jindy. Je to tadyhle v jinou stranu za městem a mu-
seli bychom si přivstat, hned jak slunko zapadne." A tak svítili a svítili,
ze zahrady do zahrady, ale nejvíce tam v té, kde si ponejprv na hrušce
odpočali. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustěl, a lidé pěkně spali.
A ty hvězdy se třpytily a ti broučci se kmitali a pořád.: "Zdař Bůh!
Zdař Bůh! Zdař Bůh!" A ti kohouti, ó ti teprv začali.: Kykyryký,
Kykyryký! a pořád Kykyryký! Jeden přestal a druhý začal, takže ani
nepřestali. Ale hvězdy začaly jaksi blednout a tam na východě se tolik
rdělo, že kmotříček radil.: "Poleťme domů! Slunko už vychází a doma
na nás beztoho čekají."
A leteď domů. Broučkovi se z těch zahrad ani nechtělo, ale přece
letěli, vzhůru vinicemi, až tam k lesu. Tatínek už Broučka těšil.: "Jen se
neboj! Slunko vychází a sovy už zalezly." -. "A žluny, tatínku, také?" -
"I nic se neboj! Tady je naše cesta, zde se nám nic nemůže stát." A letěli.
Tu stála chaloupka hajného, ale Broučkovi se zdála tak malounká, že ji
ani nemohl poznat. A z komína se kouřilo. "Vidíš, Broučku," povídal
kmotříček, "tady už vstali a vaří už snídani." Dveře do chaloupky byly
otevřeny. Na posteli ležel hajný a spal, tak neodstrojený. Puška visela
na stěně na hřebíku a na zemi na dlážkách u samých dveří ležela velikán-
ská zastřelená sova. -. A letěli, pořád pěkně vedle lesa, až les přestal,
a byli na vrchu. A s vrchu dolů a přes potok -. a hned všichni tři tam
pod jalovec.
-.- Však už na ně čekaly, a když je viděly, vyběhly jim naproti, ma-
39.

minka a kmotřička a Beruška. "A Janinka tu není?" ptal se Brouček.
"Není zde," pravila maminka. "Ona si myslí, že nebudeš poslouchat.
A jestlipak, tatínku, poslouchal?" -. Tatínek se usmíval a neříkal nic. Ale
kmotříček.: "I poslouchal. Vždyť už má rozum a už se nebude bát." -
A že budou večeřet, beztak už měli hlad. měli čokoládu a k ní takové
smažené věnečky. Ale když nenechali Broučka ani se najíst! Pořád, aby
jim vypravoval, jak se tam měli, a Brouček se beztoho sám k tomu měl.:
Jaká byla ta zahrada krásná, a v tom jednom okně že bylo světlo a že se
okno otevřelo a taková krásná paní se dívala na hvězdy a na broučky,
a ti kohouti tolik kokrhali jeden za druhým až tam daleko, a ten lev že
sebou ani nehnul, měl takovou velikou hlavu a dva ocasy a pořád plil vodu.
"A nebál ses ho?" ptala se Beruška. -. "Ó, načpak bych se bál!
A viďte, kmotříčku, toho chrousta jsme polekali. Ten se nás bál!" -
"Ano, Broučku," přisvědčoval kmotříček. "Ale ta sova!" -. "O, však ji
hajný zastřelil. Pane, tohos měla vidět, Beruško! Měl takový velikánský
roh, hú, hú, hú, hú a pořád hú. To aby lidé věděli, jak dlouho mají ještě
spát." -. "I ne, Broučku, to nebyl hajný, to byl ponocný," opravoval ho
tatínek. -. "Ano, tak to byl ponocný." A kmotřička k tomu přidala.:
"Však ano, půjdeme spat. Broučkovi se oči zavírají." A tak že se budou
modlit.:
Podvečer tvá čeládka,
co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.
Brouček dal pac a pusu, každý šel po svých a spali a spali. Krásně se
jim to spalo.
40.

V.

Ráno byl Brouček první na nohou. "Tatínku, už slunko zapadá.
Viďte, poletíme, kam jste letěli oknem." A tatínek vstával a maminka
honem vařila snídani, a pomodlili se a nasnídali se a už letěli. "Jen zas
pěkně poslouchej!" volala maminka za Broučkem. A Brouček, že ano.
Kmotříček už na ně pod dubem čekal. Jen se pozdravili a letěli.
Kmotřička také volala.: "Jen pěkně poslouchej!" a Beruška doložila.:
"A neboj se!" a jako by se trochu smála. Brouček to zpozoroval, ale
jako by si toho ani nevšiml. Myslel na Janinku. "Kmotříčku, nestavíme
se u Janinky? Ona včera u nás nebyla." -. "Pane, také na to myslím. Jestli
ji nebolela hlava! Často ji bolívá." A tak, žé se u ní na okamžik zastaví.
Však to bylo u samé cesty.
U háječku pod skalou vysoký vřes, už sem tam kvetl, červeně a bíle,
a v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná,
krásná chaloupka. Ale nikde nikdo. Černé, lesklé dveře zavřeny, okénka,
celá z jednoho křišťálu, zavřena a zastřena a nikde nikdo. Broučkovi počí-
nalo být úzko. -. "To ona stůně," šeptal kmotříček a tatínek šel až k sa-
41.

mým dveřím a pozvolna zaklepal."I jen dál!" ozvalo se to zevnitř.
Tatínek otevřel, a tu ležela Janinka na lůžku a měla hlavu zavázanou.
"Vždyť jsem si myslela, že to jste vy. Vítám vás. Milý Broučku, já stůňu."
Ale milý Brouček se dal do pláče. -. "I neplač, Broučku! Vždyť já neumru.
Myslím, že se toho ještě dočkám, že tě Pán Bůh naučí poslouchat."
A přitom Janinka Broučka pohladila. -. "Byla bych včera zas přišla, ale
bolela mě hlava, až jsem musela ulehnout. Ale nic neplač, to nic není!"
A Brouček už neplakal. "My dnes poletíme, kam tatínek letěl s vaším
tatínkem oknem." -. "Tak? Ale to už musíte letět, abyste nepřiletěli pozdě.
A pěkně poslouchej! Však tě Pán Bůh naučí."
A letěli. Slunko už bylo u samého západu, a tak honem přes potok,
přes vrch, vedle lesa, vinicemi dolů, kolem města. Tam za městem v krás-
né zahradě u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře
ještě mnohem větší. A ta okna byla plná světla, a ty dveře byly dokořán
otevřeny, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i děvčata.
Kudy tam vletět? Okna byla všechna pootevřena, a tak vletěli tím pro-
středním nade dveřmi, sedli si dole na rám a dívali se. Od stropu dolů
visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi bylo plno lavic.
Když kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal chvilku stát -. někteří se při tom
dívali do klobouku -. a pak si pěkně sedli. Každý si přinesl pod paží dvě
knihy a tu jednu otevřel. Ažjeden vystoupil na takové lešeníčko, kde byl
malý stoleček, a že budou zpívat. A zpívali, a tak krásně.
Tam v první lavici u samého lešeníčka seděli dva hoši, takoví he-
zouncí a pěkně učesaní, jeden drobátko větší a jeden drobátko menší.
Kabátky a všechno měli jeden jako druhý, ale vlásky měl ten větší jasně
kaštanové a ten menší krásně bílé. A dívali se do knížky a tolik zpívali.
Broučkovi se moc líbili, skoro pro ně na všechno zapomněl. -. A vedle
toho mladšího seděla taková krásná holčička. Byla celá černá a měla ta-
kový široký klobouček, že jí ani nebylo do očí vidět, a měla takové
krásné bělounké vlásky. Visely jí přes ramena a byly svázány modrou
stužkou. A vedle té holčičky na samém kraji v lavici seděla velká, silná
paní, celá černá jako ta holčička a klobouk měla také takový široký, že jí
ani nebylo do očí vidět, a po stranách dolů jí visely dvě krásné, jasně
kaštanové kadeře. "Tatínku, podívej te se, tamhle na kraji v té první lavici,
viďte, to je ta paní, která včera otevřela to okno." -. "Ba, snad to ona

42.

bude," zdálo se tatínkovi. Ale kmotříček do nich šťouchl, aby nemluvili
tak nahlas, že už nezpívají.
A už nezpívali. Ten na tom lešeníčku vstal a všichni vstali, a on se
počal modlit, že jsou nestateční lidičkové a že byli neposlušní, aby jim to
Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil a svým Duchem aby je po-
světil. Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní, že
"poslouchati lépe jest nežli obětovati".
A když si zas sedli, tu on jim pěkně vypravoval, že Pán Bůh nechce
od lidí žádné oběti a dary, že má sám toho všeho dost a dost, až rozdává,
a co lidé mají, že to všecko od něho mají, takže on se nikoho o nic ne-
prosí.; ale to že má rád, když lidé pěkně poslouchají a dělají to tak, jak
on jim poroučí.; a když to tak nedělají, to že on si nemůže nechat líbit,
a ti neposlušní lidé že nejhůř pochodí.
, , Vidíš,však jsemtitovčeratak povídal,"šeptal kmotříček
Broučkovi.
A až potud Brouček pěkně poslouchal, ale teď viděl, jak ten bělo-
hlavý hošík loktem o toho kaštanového zavadil a prstem ukazoval
na prostřední okno nade dveřmi.: "Vidíš je? Jsou tři. Ten jeden je ještě
malý." Oba se dívali na Broučka a usmívali se. Tu řekl ten na lešeníčku.:
Amen. Všichni zas vstali a modlili se, pak zas zpívali, a když už vycházeli,
dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo. Ti hoši také šli, a ta holčička
také, a také tam něco dali. To to cinklo!
A kmotříček, teď že si musejí popílit a svítit a svítit, aby to zas do-
honili. Ale Brouček prosil.: "Tatínku, počkejme, kam ti hoši půjdou,
jestli jsou tam z toho domu." A tatínek by to byl také rád věděl. A hoši
už byli venku, v zahradě u brány. Tam stojí krásný kočár s párem krás-
ných černých koní. Hoši už do něho vskočili, ale ještě čekají. A tu jde
ta velká, silná paní s těmi kadeřemi a vede tu černou holčičku za ruku.:
A sedly, kočí ťal do koní a už uháněli po silnici k městu. Broučci za nimi,
ale sotva jim mohli stačit. Tu napadlo kmotříčka.: "Vždyť my nemusíme
zanimi. Oni si musejí zajet městem. Poleťme tadyhle rovnou cestou
k tomu domu a uvidíme, jestli tam přijedou." A Brouček skoro nechtěl,
ale když tatínek, že ano, a kmotříček také, že ano, tak letěli. Ale spěchali,
co jen mohli, a už tam byli, ale nikde nikdo. Brouček počínal mít strach.:
"Ach, když jsme neletěli za nimi!" -. "I neboj se! Jsou-li odtud, však sem
45.

přijedou. Třeba se někde stavili." -. A sotva si broučci tam na okenici
pěkně sedli, už to od města začalo hrčet. A už vidět krásný kočár s párem
krásných černých koní, už jsou u samého domu, ale ó -. oni nezastavují!
Letí pryč a pryč -. ale přece ne! Tu najednou zčistajasna kočí u samých
schodů přede dveřmi zarazí, dveře se otevrou, a jako by už na ně čekala,
služka v bělounkém čepečku a v bělounké zástěrce běží naproti a chce
jim pomáhat z kočáru. Ale hoši už byli dole a smáli se na ni. Zato hol-
čička se dala sesadit a ta paní si dala podat ruku. Pěkně se na kočího
ohlídla, usmála, zakývla hlavou a byli doma. To byl Brouček rád!
"Tatínku, já budu svítit tady v zahradě, ano?" -. A tatínek se radil
s kmotříčkem a zdálo se jim, že ano, ale -. "Milý Broučku, to bys tu
musel zůstat sám. My musíme tam, kde jindy, svítit.:" -. A Brouček, že
ano, jen aby se pro něho stavili, až poletí domů. -. "Tak jen pěkně sviť!
Víš, co tam na lešeníčku povídal!"
A letěli tam v druhou stranu za město, kde vždycky svítili, a Brouček
letěl do zahrady. Chtěl svítit, ale dole v těch dvou oknech bylo světlo
a tu viděl Brouček, jak si v tom pokoji sedla ta velká, silná paní a ta hol-
čička a ti hoši kolem stolu. Na něm stál kotýlek s kohoutkem a pod ním
hořel modrý plamínek. Už to strašně syčelo. Paní měla před sebou bílou
konvičku a čtyři šálky. Postavila konvičku ke kotýlku, zatočila kohout-
kem a vařící voda se jen valila. Pak, že se budou modlit. Sepjali ruce,
sklonili hlavu a ta holčička se modlila krásně nahlas takovou pěknou
modlitbičku. Brouček poslouchal, už byl u samého okna, okno bylo
otevřeno -. Brouček až do pokoje, sedl si u okna na stolečku na knížku.
Ta paní nalévala do šálečků, služka měla pro ty hochy pomazánku už
namazanou, a "Pavílku, o čem se dnes kázalo? Pověz!" ptala se paní
toho bělohlavého. -. "Že máme pěkně poslouchat." -. "Tak si to pamatuj!
A ta slova si zas všichni zopakujeme." A nejdřív řekla ta paní.: "Aj,
poslouchati lépe jest nežli obětovati", pak to řekl ten kaštanový, pak ten
bělohlavý, pak ta holčička a naposledy tam vzadu to opakovala služka.
Ale ten bělohlavý se jaksi ohlédl. "Frédo, vidíš ho!" a už běžel na milého
Broučka. Jenže Brouček nečekal a honem zas oknem ven! Ale dostal
strach. Což kdyby ho byl ten hošík chytil! A tak letěl na hrušku a sedl
si na samý vrcholek. Měsíček jak rybí oko, hvězdičky se jenjen třásly
a tam v trávě cvrčel ještě někde cvrček. Nemohl snad usnout.
46.

Brouček se tak chvíli na to díval a naslouchal. Potom sletěl s hrušky
a pěkně po zahradě svítil. Však tam byli ještě jiní broučci a pořád na sebe
volali.: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" A ta zahrada byla taková veliká a krásná.
Ale tu slyší Brouček od domu takovou krásnou hudbu, náramně krásnou,
a když přiletěl trochu blíž k oknu, tu viděl toho kaštanového sedět u ta-
kové almárky a klepat na takové černé a bílé klapky. Ale ten bělohlavý
už zas běžel k oknu, a proto Brouček raději zpátky. Však to dlouho ne-
trvalo, ta krásná hudba přestala a světlo se z pokoje ztratilo. Tam v těch
oknech u samé střechy vpravo se na chvilku objevilo, ale pak zas zmizelo.
Jen v jednom okně zůstalo.
A Brouček svítil a svítil. Když už ho bolela křidélka, sedl si na hrušku
na samý vrcholek. Tam někde daleko kohout zakokrhal, sotva ho bylo
slyšet. Ale hned se ozvalo tady blíž.: Kykyryký, a hned zas -. Kykyryký,
a pořád.: Kykyryký, až tam někde daleko za městem. A to okno se
otevřelo. Ta velká, silná paní se dívala na všechny strany, vzhůru a dolů,
po celém nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala,
ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle
v okně se objevilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém
okně, až se pak ztratilo. Myslím, že se maminka dívala na děti, jestli
pěkně spí.
A když tak Brouček sedí a se dívá, kdo tu najednou volá.: "Zdař
Bůh! Zdař Bůh!" Byl to tatínek. Neměl tam jaksi pokoje, a kmotříček
mu to vymlouval, ale on si to nedal vymluvit, že se přece poletí na Brouč-
ka podívat. A Brouček se smál. Tatínka hned nepoznal. Myslel, že je to
nějaký jiný brouček, a řekl mu.: "Zdař Bůh!" Ale on to byl tatínek. -
"Copak, Broučku, nesvítíš? Něco ti je?" -. "I tatínku, já jsem svítil, a teď
si odpočívám. A ta paní zas byla u okna. Ale už spí, a ti hoši také, a ta
holčička také."
A tatínek byl rád, že Broučkovi nic nebylo a že se nebál. A tak aby-
jen svítil. A Brouček svítil a tatínek zas letěl, a svítili a svítili, až se hvězdy
počínaly ztrácet. Tu se stavili tatínek a kmotříček pro Broučka a letěli
,domů. Za potokem se pustil kmotříček vpravo přímo pod dub a tatínek
s Broučkem přímo podjalovec. A tam někdo stál, venku před chaloupkou,
ba byli dva, a ten jeden, to byla maminka, ten druhý, to byla Janinka.
A hlava ji už nebolela, a že nemohla včera přijít, tak že přišla dnes.: "Nu
49.

tatínku, jakpak hodně Brouček poslouchal?" ptala se maminka. A tatínek
se usmíval.: "I snad to půjde." -. Maminka se podívala na Janinku a měla
radost. A Janinka měla také radost. Zůstala před chaloupkou v trávě.
Brouček si sedl vedle ní a povídal, co ten na lešeníčku kázal, jak se na něho
ti hoši dívali, a jak se jmenují, a ten menší, že ho chtěl chytnout, ale on
že mu uletěl.
To se však Janince nelíbilo. "Poslouchej, Broučku, jestli ty tomu
hochovi nedáš pokoj, uvidíš, že se ti to nevyplatí. On je s to tě udeřit,
až by tě zabil. To ti povídám, ať s ním víckrát nic nemáš!"
A byl srpen. Tam dole v pšenici zněly srpy a ten vřes byl v plném
květu, tak krásně zardělý, až až do tmava, a také bílý jako mléko. Brouček
se pokaždé zastavil na okamžik u Janinky. Však potom tatínka a kmo-
tříčka dohonil. Anebo letěl sám, však cestu už znal. A Janinka mu říkala.:
",Ten, Broučku, všeho nech a pěkně sviť!" -. A Brouček, že ano, a letěl.
Půlměsíček začínal svítit, povětří se samými broučky až třpytilo,
a když Brouček přiletěl do zahrady u toho krásného domu, byla tam
pod širým nebem slavnost. Pod jasanem stál dlouhanánský stůl, u něho
seděla ta velká paní s kadeřemi a Fréda a Pavlíček a Ela a hromada jiných
děvčátek větších i menších, a hoši tam také byli. Jedli buchty a pili něco
ze šálečků, a Ela měla na hlavě krásný věnec, a jenom ona a nikdo jiný.
Brouček si sedl na hrušku na samý vrcholek a díval se a poslouchal.
A když si je tak všecky prohlížel, ten bělohlavý Pavlíček se mu přece
ze všech nejvíc líbil. A už od stolu vstávali, a že si budou hrát, a už se
chtěli rozbíhat, ale ta velká paní.: "Ne, ne, milé děti! Nejdříve Pánu Bohu
pěkně poděkujeme." A Elinka se modlila nahlas tu pěknou modlitbičku.
A teď, že nač si mají hrát? -. Vzali se do kruhu za ruce, ta velká paní
také, chodili a zpívali.: "Vyletěla holubička ze skály, ze skály." Ale Pavlíč-
kovi se to jaksi nelíbilo, a že aby si hráli na slepou bábu. A tak si hráli
na slepou bábu. A když tak běhali a tu slepou bábu šťouchali, sletěl
Brouček s hrušky a pěkně jim svítil. Však beztoho už nebylo dobře vidět.
A když byl Pavlíček tou slepou bábou, tu mu Brouček svítil, že až někdy
o něj zavadil. A Pavlíček měl zavázané oči, a jako by neviděl, ale on byl
šelma, a přece viděl. A ta slepá bába už ho také nějak mrzela. Když
Brouček zas drobátko o něj zavadil, strhl šátek s očí, chytl s hlavy ten
kulatý černý klobouček a ze vší síly jím po milém Broučkovi praštil.
Skutečně ho trefil, tak nehorázně! -. a bylo po Broučkovi. Celé jedno
křidélko zůstalo na kloboučku sedět, a ten ostatní Brouček spadl do rů-
žového keře a zůstal za trn viset. Dětem se už nechtělo hrát. Přestaly
jakoby nic a šly domů. Ale s Broučkem byl konec. Ani sebou nehnul.
A tak tam visel a visel, a maminka nevěděla nic, a Janinka nevěděla
nic. Až pak za dlouhou chvíli jako by v něm přece ještě dušička byla,
trošičku zavzdychal, ale docela potichu. Tu však letěl nějaký brouček,
50.

a že se mu zdálo, jako by byl někdo zasténal, díval se a svítil si, a tu ho
viděl, toho Broučka. Visel na trnu, takový rozbitý, a to pravé křidélko
bylo celé pryč. Ani sebou nehnul.
Ten cizí brouček ho budil, ale on nic. A ještě ho budil, ale on pořád
nic a nic a nic. Až pak za dlouhou chvíli zas trošičku zavzdechl. A tak
ten brouček zavolal ještě jednoho broučka a ten honem nabral v trávě
rosy a šplíchnul ji Broučkovi do očí. Ale Brouček sebou ani nehnul.
A tak ten brouček ještě jednou letěl pro rosu, a ještě jednou, a pořád ji
šplíchal Broučkovi do očí, až Brouček oči trochu otevřel a upřeně se
na něJ díval. "Broučku, čípak jsi? -.- Ale Brouček nic. -. "Broučku,
kdepak zůstáváte?" -. Ale Brouček zas nic. -. "Viď, Broučku, vy zůstáváte
tam za potokem pod jalovcem, viď?" A Brouček jako by trošku kývl
očima, ale už Je zas zavřel a bylo dočista po něm. -. "Tak je to on. Já
jsem si to hned myslel," povídal ten první brouček. "Když jsem poprvé
letěl, tak mně ho tatínek ukazoval. Letěl s nímjeho tatínek a kmotříček, a ten
zůstává tam nedaleko našich pod dubem. A tatínek povídal, že ten malý
Brouček zůstává pod jalovcem, a pak mně jednou ten jalovec ukázal.


A tak, že ho tampod jalovec zanesou. Zavolali ještě dva kamarády,
udělali taková malá nosidélka, ustlali na ně trochu měkounkého mechu -
natrhali ho na hrušce u samé země -. a milého Broučka na to položili.
Ale Brouček nevěděl o ničem. A nesli ho pomalu a opatrně. A už byli
za potokem, už byli u samého jalovce, a kdo jim tu jde naproti, to je
Broučkova maminka. Drží v ruce džbán a jde na palouk pro rosu. Ona
se hned lekla, ale když nevěděla, co to je! -. "Máte vy nějakého Broučka?"
ptali se jí broučci. -. "I arciť, že máme! Bodejť bychom neměli!" -. "Tak
se pojďte podívat- "I pro pána krále! Copak je?" zvolala maminka
a šla se podívat. Aleještě u něho nebyla a už to viděla, a vzkřikla a padla
na zem, a byla jako mrtvá. A tak broučci zanesli nejdříve Broučka do cha-
loupky a položili ho na postel a pak přivedli maminku. Ona se zatím
vzpamatovala ale nemohla ze sebe slova vyrazit. Až pak se dala do tako-
vého pláče! "Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece
neposlušný!"
-. a prosila broučkyabyskočili tamhle pod dub pro kmo-
třičku a pro Berušku. A oni, že ano, a letěli rovnou cestou pod dub.
Do chaloupky se však nemohli dostat. Ony byly obě někde tam vzadu
na dvorku. A tak tloukli na dveře, a Beruška přiběhla otevřít. "Kdopak
52.

to tluče?" -. "Já." -. "Kdopak je to?" -. "To jsem já, brouček, tadyhle
nedaleko z roští. Máme vám něco vyřídit." -. Tak Beruška mu otevřela
a kmotřička zatím také přišla. -. "Abyste prý přišly ihned pod jalovec.
S Broučkemje zle." -Jak to kmotřička slyšela, honem, honem podjalovec.
A tu jim maminka lomila rukama naproti.: "Ach, on snad byl přece ne-
poslušný, ach, on snad byl přece neposlušný!" A spěchaly do světnice,
a tu ležel Brouček na posteli takový rozbitý. To pravé křidélko bylo celé
pryč a ani sebou nehnul. A tu teprv počaly všechny tři plakat a plakaly
a lomily rukama a plakaly, ale Brouček o ničem nevěděl a ani sebou
nehnul.
A když tak plakaly, tu někdo spěchal k chaloupce pod jalovec. Byla
to Janinka. Nikdo jí to nepověděl, ale ona jako by to věděla, už měla
dvě lahvičky s sebou, tu jednu s olejem a tu druhou s vínem. A ony jí
lomily rukama naproti a maminka tolik naříkala.: "Ach, on snad byl
přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!" Janinka spěchala
do světnice a tu ležel Brouček na posteli takový rozbitý. To pravé kři-
délko bylo celé pryč, a ani sebou nehnul. Janince se sypaly z očí slzy jako
hráchy, ale nelomila rukama. "Copak vy Broučka tak necháte a nebudete
nic dělat! Honem, Beruško, přines do džbánu rosy, honem!" -. A Be-
ruška se honem k tomu měla, ale nemohla najít džbán a nemohla a ne-
mohla. Až pak si najednou maminka vzpomněla.: "I honem běž, holka,
já jsem jej nechala na palouce stát."
A Beruška honem běžela, nabrala do džbánu rosy a Janinka ji honem
na Broučka stříkala a šplíchala. Ale Brouček sebou ani nehnul, a aninka
počínala už mít strach a slzy se jí zas sypaly z očí jako hrách . A ještě
stříkala a tím vínem milého Broučka omývala. A když ho takómývala,
Brouček pootevřel oči a upřeně se na ni díval. Ach, to měla radost, a to
měly radost!
Ale Brouček ani nepromluvil a už jim zas pod rukama omdléval.
A tak ho Janinka zase omývala. Pak vzala tu druhou lahvičku a nalila mu
do ran oleje. A když mu ten olej do těch ran lilatu najednou přiletěl
tatínek s kmotříčkem. Slunko ještě nevycházelo, ale kdosi jim řekl, že je
s Broučkem zle, a ubohý tatínek byl celý pryč. Plakal a naříkal, a zas
plakal, předhazoval si, že přece neměl nechávat Broučka tak samotného.
Kmotříček ho chlácholil, vždyť prý všichni broučci lítají sami, a oni že
53

také nikdy s nikým nelítali. Ale nechali všeho a letěli honem domů.
A tu bylo pláče! Maminka zas plakala, kmotřička plakala, Beruška pla-
kala, tatínek plakal, kmotříček také plakal -. jenom Janinka neplakala, ale
celého Broučka olejem potírala. Brouček však o ničem nevěděl, ale už
nebyl jako mrtvý, ale jako by spal.
A Brouček pořád spal a maminka měla pořád strach, že snad přece
umřel. Ale když se počínalo rozednívat, tu se Brouček probudil a otevřel
oči. Janinka se na něho usmívala. Chtěl něco říci, ale nemohl. "Chce se
ti pít, viď, Broučku?" ptala se Janinka. Brouček kývl očima a maminka
mu honem podala koflíček s rosou. Brouček se napil a usnul, a když se
zas probudil, už se trošku usmíval.
A tak se to pořád lepšilo. Už zase mluvil, ale jen slabounce, že ho
bylo sotva slyšet. A když jim vypravoval, jak se mu to tam v zahradě
stalo, tu maminka pořád bědovala.: "Ach, on byl neposlušný!" a tatínek
se vadil, ale Janinka se na něj pěkně dívala a neříkala nic.
A už se měl Brouček zas dobře. Maminka mu snášela, co jen mohla,
kmotřička mu posílala po Berušce jahody a vařené švestky a Janinka se
chodila den jak den na něho dívat, a vždycky měla něco s sebou, kousek
medu nebo kapinečku vína, aby se Brouček
16.01.2009 16:01:36


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se