Můj svět - literatura, film, kreativnost

První věc, kterou si spisovatel musí osvojit, je v umění předvádět to, co cítí, na to, co chce, aby cítili druzí. Albert Camus Život je jako divadlo. Nezáleží jak dlouhé představení bylo, ale jak dobře se zahrálo.

Jan Karafiát - Broučci 2.část


A už se měl Brouček zas dobře. Maminka mu snášela, co jen mohla,
kmotřička mu posílala po Berušce jahody a vařené švestky a Janinka se
chodila den jak den na něho dívat, a vždycky měla něco s sebou, kousek
medu nebo kapinečku vína, aby se Brouček posílil. Však už mu křidélko
zas rostlo, ale bylo takové slabounké, a aby lítal, nebylo ani pomyšlení.
"Počkej jen, počkej," říkala Janinka, když u něho sedávala v trávě, "do
jara se zotavíš a zas poletíš a budeš pěkně svítit."
Však už byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci,
že už nikam nepoletí. Jen že se ještě sejdou pod jalovcem, protože Brou-
ček nemohl dosud na krok z domu. A sešli se, kmotřička a kmotříček,
Beruška a Janinka. Pak tatínek ještě pozval toho broučka z roští, který
Broučka tenkrát nesl na nosidélkách domů, i jeho tatínka. A tak si sedli
kolem kamen, však už bylo zima, a povídali si. Brouček seděl vedle Ja-
ninky, ale neříkal nic. Maminka přinesla koláče s tvarohem a s mákem,
ale Brouček pořád nic. Pak šla maminka s Beruškou ven, a když za chvilku
zas přišly, tu nesly celé zrnko vína, jak se z hroznu utrhlo, takové krásné
modré až do červena. "Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší,"
radil tatínek. Kohoutek už měl pohotově, vzal honem kladívečko, stopku
vyrazil, kohoutek nasadil a natočil do křišťálového koflíčku, až se to rdělo
a přímo vyskakovalo. Beruška skočila se džbánem na palouk pro rosu,
54


a tak si nalévali a natáčeli, pili a povídali. Ale Brouček pořád nic. Seděl
vedle Janinky u samých kamen, a přece mu bylo skoro zima.
A ten starý brouček z roští prorokoval, že bude zlá zima, že to po-
zoroval na mravencích, a maminka počínala mít strach, že nebudou mít
dost dříví, že se s tou Broučkovou nemocí nemohli dost zachystat. Ale
tatínek, i že mají dost, že jim ho beztoho vždycky hromadu zbylo.
A kmotříček také tak mluvil. A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu
Bohu poroučeli. Brouček se jaksi bál a díval se na Janinku, a Janince se
sypaly z očí slzy jako hráchy. Když byl Brouček ještě moc slabý!
A tak se rozešli. Kmotříček a kmotřička a Beruška letěli pod dub,
ten mladý brouček s tatínkem tam za dub do roští, Janinka tam k lesu
do vřesu, a tatínek a maminka a Brouček stáli pod jalovcem před cha-
loupkou a dívali se za nimi. Když už je nebylo vidět, musel si Brouček hned
lehnout do postýlky, tatínek pak s maminkou se sami dali do práce. Nej dřív
přinášeli z komory do kuchyňky hrách a kroupy ajáhly a krupici a mouku
a čočku a jiskřičku másla, aby to měla maminka všechno po ruce. Pak
nanosili do kuchyňky a do síně dříví, co se ho tam vešlo. Potom všechno
všudy pěkně měkounkým mechem ucpali, takže nemohlo nikde ani pro-
fouknout, zavřeli zevnitř dveře na petlici, zastrčili špejlek, ucpali mechem
dveře i okna -. a teď ať si třeba mrzne! Ale maminka měla přece jaksi
strach. -. Jen se ještě pomodlili.:

Podvečer tvá čeládka,
co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

Pac a pusu, "Pán Bůh s námi a zlý pryč", lehli a spali a spali.
Ale dlouho ještě nespali a Brouček se probudil. Bylo mu zima, skoro
se až drkotal. Nemohl to vydržet.: "Maminko!" Ale maminka spala.
"Maminko!" Ale maminka zas nic a Brouček -. byl nějaký churavý a dal
se do pláče. Vtom se maminka vzbudila. "Broučku, copak ti je?" -. "Ach
maminko, mně je zima."
"I vždyť není tak moc zima, skrč se pěkně pod peřinku!" -. "Ach
maminko, já jsem skrčený, a mně je přece zima." Vtom se probudil
57


tatínek, a když slyšel, že je Broučkovi pořád ještě zima -. tak že aby ma-
minka šla trošku zatopit. A maminka šla a trošku zatopila a bylo jim zas
teploučko. A tatínek povídal, že je venku tyranská zima.
A tak si povídali, až zas usnuli. Ale netrvalo to dlouho a Brouček
se probudil. Bylo mu zima, až se drkotal. Nemohl to vydržet. "Ma-
minko!" A maminka už měla spaní nějak přetrhané. Hned se vzbudila.
"Maminko, mně je zima!" -. A tak nezbývalo nic, než zas zatopit. A tak
topili a topili. Drobátko spali a zas topili a topili. Ale Brouček pořád
ještě, že je mu zima. Když ono tak tyransky mrzlo, a pořád víc a víc.
Maminka už nevěděla, co si má počít. Dříví ubývalo a zimy přibývalo.
"Tu máš, Broučku, vezmi si mou peřinu, ta je větší, já si vezmu tvou."
A tak si vzal Brouček maminčinu peřinu a maminka si vzala Broučkovu
a myslím, že hodně mrzla, ale neříkala nic. A Brouček také nic neříkal,
ale tolik už nemrzl. Vzpomněl si však na Janinku.
"Tatínku, jestlipak má Janinka dost dříví?" -. "I má. Když jsem jí
říkal, aby k nám ještě přišla, tak jsem se jí tam na ně díval. Má ho -. ani
ho nespálí." -. "A u kmotřičkA také mají dost?" -. "I to víš. Ti ho maJí
vždycky dost. VždYť dělali celé léto o samém dříví." -. "A tam v roští,
tatínku, také mají dost?" -. "I ti ho mají, že jsem se až podivil. To ani
za dvě zimy nespálí." A tak byl Brouček rád, a když už si neměli co po-
vídat, tak spali a spali.
Ale dlouho to netrvalo a Brouček se probudil. Bylo mu zima, až
se drkotal. Nemohl to vydržet. "Maminko!" A maminka beztoho jaksi
špatně spala. "Copak je ti, Broučku?" -. "Ach maminko, mně je zima." -
A tatínek se také probudil a také povídal, že je zima. A tak zas topili
a přitom vařili polívčičku, ale maminka byla plna úzkosti a polínečka
počítala. "Ach, co si počneme?" -. "I načpak si dělat starosti," těšil ji
tatínek. "Dlouho už to trvat nemůže a bude zas jaro."
A najedli se a ohřáli se, a když už si všecko pověděli, zas spali a spali.
A dlouho spali, ale tu se Brouček probudí a je mu zima, až se drkotá.
Nemohl to vydržet. "Maminko!" A maminka skoro ani nespala.: "Ach
Broučku, snad ti není zas zima- "Ach je mně zima, ach, už to ne-
mohu vydržet." -. "Ach, co my si počneme!" bědovala maminka, ale šla
a drobátko zatopila, ale jen pradrobátko, že to nebylo ani pozorovat.
Když už neměla skoro žádné dříví! A tu se probudí tatínek.: "Zatop,
58.

maminko, je tady zima!" -. "Ale vždyť jsem právě zatopila." -. "I to
není nic. Musíš hodně zatopit!" -. "Ale jen kdybych měla čím!" -.
"Copak už nemáš dříví?" -. "I mám všeho všudy dvanáct polínek." -
"Nu tak je přilož a bude teplo!" -. "Ale co potom?" -. "I zas nějak bude.
Jenom pěkně poslechni! Poslušné broučky má Pán Bůh na starosti."
A tak maminka vzala těch dvanáct polínek a všechna je přiložila
na oheň, ale měla přece jaksi strach. Ale tatínek si liboval, že je hezky
teploučko, a Brouček také a krčil se, že ho ani nebylo vidět. A tak si
povídali, že už kolikrát bylo zle a že zas bylo dobře, a usnuli a spali a spali
a spali. Dobře se jim to spalo.
59


VII.

A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, ale pravšechno -. tráva po pás,
rosa jako granáty -. a ty včely tolik bzučely a ti cvrčci tolik cvrčeli, a tam
dole u potoka slavík v křoví klokotal. "Aj, čas tvůj, čas milování."
Kmotřička a kmotříček byli s tatínkem ve světnici a něco si povídali.
Beruška pomáhala mamince v kuchyni. Brouček byl venku a čekal
na Janinku. Byl zas takový silný a vznášel se vysoko do povětří. A když
Janinka dlouho nešla, letěl jí až k vřesu naproti. Však už šla a měla
z Broučka radost. "Tak už zas, Broučku, poletíš. Ale budeš poslouchat?" -
"Ó, budu." -. "A proč bys chtěl poslouchat.;" -. "I, že si to všichni pře-
jete, a pak aby se mně zas něco nestalo." -. "O, to ty nebudeš poslouchat,
60


a zas se ti něco stane, třeba ještě horšího." -. Brouček chytil Janinku
za ruku.: "Však já budu přece poslouchat!" -. "Ano, až tě Pán Bůh
naučí.
Maminka už měla čokoládu a ty smažené věnečky na stole. Sedli,
pomodlili se a nasnídali, a že tedy poletí. Brouček byl první venku. Po-
vznesl se do výšky, letěl třikrát kolem -. jakoby nic! -. a spustil se u Ja-
ninky na zem. Všichni si stoupli kolem něho a tatínek začal.: "Milý
Broučku, vzpomeň si teď rok, když jsi poprvé letěl. Všichni jsme ti do-
mlouvali, abys pěkně poslouchal, a víš, co se stalo. Toho bychom se byli
nikdy nenadáli." Brouček už měl plné oči slz a díval se k zemi. "I už ho
nechte a poleťme!" vpadl do toho kmotříček. "Však on si dá teď pozor."
A letěli, ale jen pranizoučko a pomalinku, aby maminka a kmotřička
a Janinka a Beruška mohly stačit. Ještě však ani nebyli u potoka a ma-
minka už nemohla dechu popadat. "Počkejte, já už nikam nemohu."
A oni počkali a maminka plakala.: "Tak jen leť, Broučku, však už tě snad
napřesrok vyprovázet nebudu. Pán Bůh sám tě sprovázej!"
Rozloučili se a ony se vracely. Pokud bylo broučky vidět, pořád se
ohlížely -. až už je nebylo vidět. "Ach, jen kdyby poslouchal!" začala
maminka. "Já se bojím, že nebude." A byla by asi ráda slyšela, co myslí
Janinka. Ale Janinka přisvědčovala a neříkala nic. "I on bude," myslela
kmotřička. "Teď už má přece rozum a je dobrák. Ani mu to nedá."
"O, když mu to dalo poprvé," ozvala se Janinka, "dalo by mu to také
podruhé. Ale já věřím, že ho Pán Bůh naučí poslouchat." -. Maminka
vzdychla a neříkala už nic. Letěla prapomalinku, a když přiletěla domů,
dlouho to trvalo, než se zase vydýchala.
A oni letěli -. okolo dubového lesa, dolů do údolí, mezi vinohrady
a ze všech stran.: "Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!" Brouček letěl napřed,
tatínek a kmotříček za ním. Něco se domlouvali.: "Já se přece bojím ho
tam nechat,"pravil tatínek. -. "I co," odporoval kmotříček, "kde hřešil,
tam ať dělá dobrotu! Pořád u něho být nemůžeme, a chce-li neposlouchat,
může všude neposlouchat. Já bych ho tam nechal."
A už byli v té zahradě s tím pěkným domem. "Poslouchej, Broučku,
ty tady zůstaneš! Tady hřešils, tady dělej dobrotu! My musíme letět
na své místo tam za město. S Pánem Bohem!" A letěli.
Brouček letěl rovnou cestou na tu vysokou hrušku, sedl si na samý
61


vrcholek a díval se. Tamhle je ten růžový keř, kam Brouček spadl, když
ho Pavlíček kloboukem udeřil. Tady pod tím jasanem večeřeli, a tady
dál na tom trávníku si hráli na slepou bábu. Dnes je tam ticho jako
v hrobě, nikde nikdo. Ani žádné světlo v oknech -. okenice zavřeny -
jako po vymření. Ale broučků všude plno. Jen se to míhalo a "Zdař
Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!" A tak Brouček také letěl a svítil a svítil
a na nic nedbal a ničeho si nevšímal a jenom svítil a pořád svítil. Přitom
myslel na maminku a na Janinku, a že proč by neposlouchal? Ó, že bude
poslouchat! A svítil a svítil, a ti kohouti kokrhali, a ty hvězdy začínaly
blednout a bledly a bledly, a tam od východu se to tolik rdělo. A tu letí
tatínek a kmotříček.: "Broučku, poleť, slunce už vychází!"
A letěli domů. U vřesu stála Janinka a čekala. "Zdař Bůh! Zdař
Bůh! Zdař Bůh!" -. A ona také.: "Zdař Bůh!" -. A Brouček se usmíval,
protože poslouchal, a Janinka byla ráda a maminka byla teprv ráda.
A tak Brouček svítil a poslouchal, a pořád svítil, na nic nedbal a ni-
čeho si nevšímal, a jenom svítil. Ale na tom pěkném domě už nebyly
okenice zavřeny a ta velká paní s těmi kaštanovými kadeřemi seděla
v zahradě pod jasanem a pletla punčochu. Děti si hrály na trávníku, ale
byli jen dva, ta malá holčička a ten bělohlavý Pavlíček. měli tam běloun-
kého beránka s červeným páskem na krku. On se pásl a skákal, a oni
skákali za ním a měli radost. Po Broučkovi se ani neohlédli. Ale ta paní
pod jasanem se ohlédla a viděla Broučka a Brouček je také všecky viděl,
ale nic nedbal a nic si jich nevšímal, a svítil a svítil a svítil.
A když tam zas jednou po západu slunce přiletěl, tu se procházel
po zahradě s tou velkou krásnou paní takový krásný malý vojáček v čer-
veném kabátku a s malým kordem po boku. Něco si povídali. Pavlíček
a Elinka kolem nich poskakovali a vytahovali tomu vojáčkovi kord a on
si to nechal líbit. Brouček ho nemohl poznat, až pak přece poznal, že je
to ten hodný kaštanový Fréda. A byl rád, ale nic nedbal a nic si jich
nevšímal. Hleděl si svého a svítil a svítil, a maminka měla radost a Janinka
měla radost a Brouček měl dobré svědomí.
A když tak jednou Brouček svítil a svítil, tu už k ránu se mu jaksi
znechtělo svítit. Už ho také jakoby křidélka bolela, a tak že poletí poma-
lounku domů, však že ho tatínek a kmotříček dohoní. A letěl, a už byl
v lese, už byl za lesem, a tu slyší takový usedavý pláč. Brouček poslouchá,
62


odkud to a co to. A byl to pláč, tam někde dole v trávě. A tak si letěl
Brouček na toposvítit. Ale opatrně zdaleka. A když si tak na to svítí,
tu vidí -. ach, co on nevidí? -. Takový hezounký, kulatý brouček sedí
v trávě, celinký červený se sedmi krásnými, černými puntíky -. a ty oči,
ty krásné černé oči! A ty oči tolik plakaly, a teď se na Broučka upřeně
dívaly. Broučkovi jich bylo líto.
"Kdopak jsi? A copak se ti stalo?" -. "Já -. já jsem Verunka. Já jsem
byla u tetičky, a když mě už bolela křidélka, tak jsem si drobátko sedla
že si odpočinu, a já jsem usnula. A teď je tma a já nevím cestu a bojím
se, a maminka pláče, že jsem se jí ztratila." -. "Ty jsi Verunka? I neplač!
Kdepak zůstáváte?" -. "My zůstáváme v růžtce." -. "V růžtce? Viď, to je
tam před potokem na mezi. I já vím, kde to je. Pojď, já tě tam zavedu
a neplač!"
Však Verunka už neplakala. A letěli. Brouček letěl napřed, aby Ve-
runka viděla na cestu, ale mohl na ní oči nechat. Pořád se ohlížel. Když
byla taková krásná, celinká červená se sedmi černými puntíky! A ty oči
ty krásné oči. A už neplakaly. A tak letěli, ale neříkali nic. Brouček se
díval na Verunku a Verunka letěla za Broučkem. Už byli na vrchu už
letěli s vrchu, už byli nedaleko potoka, po potoku vzhůru, už počínala
mez, už bylo vidět růžtku, a u Verunků -. vždyť oni celou noc nespali!
Pořád Verunku hledali a teď, když viděli blížit se jakési světlo, letěli
naproti. Verunku hned poznali, a to bylo radosti! Brouček se však otočil
a když se po něm ohlíželi, byl už ten tam.
Však už na něho doma čekali. "Kdepak jsi byl, Broučku?" ptal se
tatínek.
"Já jsem - musel zavest Verunku domů. Ona seděla v trávě
a plakala, že se bojí a že neví cestu." -. "Kdepak zůstávají?" -. "Tamhle
za potokem na mezi v růžtce." -A copak ti řekli?" -Nic. Já jsem
honem letěl domů." -No dobře," řekl tatínek. A jakoby nic. Ale ma-
minka tomu byla ráda, a Janinka neříkala nic, ale také byla ráda a Brou-
ček měl posud čisté svědomí, a jako by nic.
Druhý den letěl zas. Rovnou cestou do té zahrady u toho pěkného
domu, a svítil a svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal. Ale za nějakou
chvilečku sedne si na hrušku na samý vrcholek, na nic nedbá a ničeho si
nevšímá a počne mudrovat. "A proč já bych musel tady svítit! Ať svítím,
kde svítím, jen když svítím. Tady je nás beztoho dost." A tak si to
63.


povídal, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, sletěl však s hrušky a frr -
vzhůru mezi vinohrady k lesu, přes vrch, podle potoka -. tu je ta mez,
tu na ní růžtka -. a tu se Brouček zastavil. Ohlížel se, chodil kolem, a tu
k němu vyběhne z růžtky Verunka.
"Broučku! Však já vím, že jsi ty brouček. Také prý vám říkají
svatojánské mušky.Ale vždyť ty nejsi muška,ty jsi brouček, viď,
Broučku?" -. "Ale jakpak ty víš, že já jsem brouček?" -. "I tatínek mně
to povídal. On se po tobě včera ohlížel, a tys už byl pryč. A povídal,
že to byl brouček a že jste hodní. A viď, vy lidem a jiným broučkům
svítíte. Já bych hned chtěla být takovým broučkem." -. "A poslouchej,
Verunko, copak vy děláte?" -. "My? My povídáme lidem, kam se do-
stanou, jestli do nebe nebo do pekla." -. "A jakpak vy to víte?" -. "I to
my už víme. Když letíme nahoru, tak se dostanou do nebe, a když le-
tíme dolů, tak se dostanou do pekla." -. "Ale! A poslouchej, kampak se
dostanu já, a maminka, a tatínek, a Janinka, a kmotřička, a kmotříček,
a Beruška?" -. "Kam? To já nevím. Počkej, já se zeptám tatínka, až při-
letí domů." -. "Kdepak on je?" -. "Letěl povídat lidem, kam se dostanou.
Však on už brzy přiletí."
A tu on letěl. Brouček ho spatří, a jako by neměl dobré svědomí,
otočí se a pryč -. vzhůru do vrchu okolo lesa, skrz vinohrady do té
zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil a svítil až do samého rána.
"Broučku, už poleť!" volali na něho tatínek a kmotříček. A letěli domů.
A druhý den zas tak. Brouček letěl nejdřív tam do té zahrady, dro-
bátko svítil, pak si sedl na hrušce na samý vrcholek, na nic nedbal a ni-
čeho si nevšímal a počal mudrovat.: "A proč bych já musel tady svítit!
Ať svítím, kde svítím, jen když svítím. Tady je nás beztoho dost, a tam
se dozvím, kam se dostaneme." A tak si to povídal a na nic nedbal
a ničeho si nevšímal, sletěl však s hrušky a frr -. vzhůru okolo lesa, přes
vrch, podle potoka -. tu je ta mez, tu na ní ta růžtka, a teď se Brouček
zastavil. Ohlížel se, jako by měl zlé svědomí, obcházel kolem, a tu k němu
vyběhla z růžtky Verunka.
"Broučku, však ty se nedostaneš do nebe. Tvá maminka se tam
dostane a ta Janinka také, ale ty ne." -. "A pročpak ne?" -. "Já nevím,
ale tatínek letěl šikmo na zem a povídal, že kdybys teď umřel, že by ses
do nebe nedostal. Abys prý si vzpomněl, co je u vás to první." -.
64.


"To první? Copak to je? Já nevím." -. "I to je zlé, když ty to nevíš! U nás
je to první mluvit pravdu, a hned to druhé je poslouchat. Víš -. tatínkovi
to bylo líto, žes mě přivedl, a že by ses přece neměl dostat do nebe, ale
on musí mluvit pravdu." -. "O, však já už vím, co je u nás to první. Ale
já musím letět." -. "A přiletíš zas?"
Ale Brouček už letěl. "Já nevím" -. a letěl vzhůru do vrchu okolo
lesa, skrz vinohrady do té zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil
a svítil až do bílého rána. "I už poleť, Broučku!" volali na něho tatínek
a kmotříček. A letěli domů.
Doma byl Brouček jako zařezaný. Neříkal nic, ale druhý den to bylo
zas tak. Nejdřív letěl tam do té zahrady, drobátko svítil, pak si sedl
na hrušce na samý vrcholek, na nic nedbal a ničeho si nevšímal a počal
mudrovat. "A proč bych já musel tady svítit! Jen když svítím. Tady je
nás beztoho nazbyt a ona povídala, že by chtěla být také takovým
broučkem." A tak si to povídal a na nic nedbal a ničeho si nevšímal,
sletěl však s hrušky a frr -. vzhůru, okolo lesa, přes vrch, podle potoka -
tu je ta mez, tu na ní ta růžtka, a tu se Brouček zastavil. Nevěděl, má-li,
nemá-li. Ale tu k němu vyběhla Verunka.
"Broučku, však jsem si myslela, že přiletíš. Mám ráda broučky,
když pěkně svítí." -. "A poslouchej, Verunko, ty bys také chtěla být
takovým broučkem?" -. "I kdybych nebyla Verunkou, já bych -. "
Ale tu najednou přiletí od potoka takový mladý rozzlobený Veru-
nek. Celinký červený jako oheň a ty černé oči se mu jenjen jiskřily. A už
se sypal na milého Broučka. "Ty kluku, ty darebo, ty tuláku -. ty jsi
špatný chlap, víš? Ty kluku! Však jsem tě tady už kolikrát viděl! Ty
kluku, co ty tu máš?" A přitom hned na Broučka dorážel.
Verunka se lekla a utekla domů. Brouček se také lekl a počal couvat.
Ale Verunek za ním, a tu se tam u potoka vyskytl ještě jiný Verunek.
"Pojď sem, pojď sem, tady je ten kluk!" A on přiletěl a pustili se z obou
stran do nebohého Broučka.: "Ty kluku, proč ty si nejdeš po svých!
Co ty tu máš, ty kluku!" A jeden ho mlátil z pravé strany a druhý ho
mlátil z levé strany.
Brouček couval a couval a jakžtakž se bránil, ale za jednu dostával
dvě, a to pořádné. A pořád.: "Ty kluku, ty kluku, proč si nejdeš po svých!
Co ty tu máš, ty kluku!" Až byli dole u potoka. Tu mu ten první
65.


Verunek takovou jednu dal, že se Brouček horem pádem převalil. "Tu máš,
ty kluku, a ať se zde víckrát neukážeš!"
Pak už ho nechali a Brouček honem vyskočil a jakoby nic, ale ono
nebylo jakoby nic. Tu levou zadní nožku za sebou jenom vlekl a moc
ho to bolelo, ale styděl se plakat.
Co si počít? Ještě bylo brzy, a tam do té zahrady tak daleko! Zalezl
do trávy a chladil si nožku v rose, až hvězdičky počaly blednout. Pak
vrávoral domů. Ještě byl na cestě, když ho tatínek s kmotříčkem doho-
nili.: "Copak ti je, Broučku? Vždyť se motáš." -. "Tatínku, já jsem upadl
a udeřil jsem se." -. "Ty žes upadl? Kdopak to kdy slyšel!" -. "Ano, já
jsem upadl na zem a udeřil jsem se tady do levé nožky. Ani jí nemohu
hnout." -. A když to tatínek slyšel a viděl, bylo mu Broučka líto a šel
a trochu mu pomáhal. Ale kmotříček kroutil hlavou, neříkal však nic.
Maminka je viděla z okna a byla hned celá poděšená. "Copak se
stalo? I pro pána krále, copak se stalo?" -. "I Brouček povídá, že upadl
a že se udeřil. Ale já si to nemohu ani myslet." -. "A tys upadl, Broučku,
a moc ses udeřil?" -. "I ne moc, maminko, ale dost. Levá nožka mě moc
bolí." A tak s Broučkem honem domů, a když nechtěl pranic večeřet,
tak tedy aby si šel lehnout, že do rána bude dobře. A Brouček si lehl,
ale nespal, a ráno nebylo dobře. Levá nožka ho moc bolela a byla zapá-
lená a oteklá.
A tak musel tatínek letět sám a Brouček zůstal ležet. Ale Janinka už
spěchala a nesla s sebou olejíček z mateřídoušky. Neříkala nic a neptala
se nic, ale pěkně Broučkovi celou nožku namastila. Teprve, když byla
s Broučkem sama, začala.: "Viď, Broučku, tys byl neposlušný, viď?"
Ale Brouček ani necekl. "Inu, když si to chceš nechat na svědomí -
je mně to líto, ale já tě nutit nemohu. Však víš, kde zůstávám." A s ta-
kovou Janinka odešla.
Brouček mlčel, ale byl mrzutý. Druhý den však byl zas na nohou,
a třetí den, že zas s tatínkem poletí. A letěl a jakoby nic. Na nic nedbal
ničeho si nevšímal, a svítil a svítil a svítil tam v té zahradě u toho
pěkného domu.
Ta velká paní seděla pod jasanem a pletla punčochu, Elinka a Pavlíček
si hráli na trávníku. Měli tam běloučkého beránka s červeným páskem
na krku. On se pásl a skákal, oni skákali s ním a měli radost. Po Broučkovi
68.

se ani neohlédli. Ale ta paní pod jasanem se ohlédla a viděla Broučka,
a Brouček je také všecky viděl, ale nic nedbal, nic si jich nevšímal a svítil
a svítil, a tak celou noc až do rána, a druhou noc zas tak, a tak celý týden,
a tak celý měsíc. A dne už hodně ubývalo a noci hodně přibývalo, a Brou-
ček býval hodně mrzutý. Nikoho si ani nevšímal, ani kmotřičky, ani
Berušky, a Janinky jako by se skoro zas bál jako tenkrát na počátku, ale
svítil a svítil a svítil.
Až jednou, už zas k podzimku, drobátko zvečera svítil, pak si sedl
na hrušce na samý vrcholek a začal mudrovat. "Vždyť by to dlouho ne-
trvalo a já bych tu honem zas byl. Už bude brzy zima."
A tak si povídal a na nic nedbal a ničeho si nevšímal, sletěl s hrušky
a frr -. vzhůru okolo lesa, přes vrch, vedle potoka, tu je ta mez, tu na ní
ta růžtka. Ale Brouček se už hned dole pod mezí pozastavil a poslouchal.
"Copak to?" Tam z růžtky se ozývá tolik zpěvu a hned zas tolik jásotu
a lomozu. "Copak to?"
A když se Brouček ohlížel, tu viděl tam výš na mezi malinkého
broučka zlatohlávka. Ležel v trávě na břiše se založenýma rukama a díval
se a poslouchal. Brouček se k němu přikradl. "Zlatohlávku, copak to tu
je?" -. "Ty nevíš? Verunka z růžtky má svatbu." -. "I propána! Že má
svatbu?" -. "Arciť , že má! Bere si mladého Verunka tamhle na druhé
straně z šípku." -. "Toho? Viď, je takový rozzlobený, a oči se mu jiskří." -
"Ano, když se zlobí. Ale dnes on se nezlobí. Vidíš, však jdou z růžtky
ven." A oni šli z růžtky ven, vpředu Verunek s Verunkou -. vedl si ji
za ruku.
Jakmile to Brouček spatřil, ach, v něm se všecko obracelo, a jako by
mu hlava hořela, a hned pryč a pryč. Letěl a letěl, až se octl u háječku.
Pod skalou vysoký vřes, a v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu
na samé skále krásná, krásná chaloupka. Brouček vrazil hned do cha-
loupky, ani nepozdravil, klesl na stoličku a dal se do pláče, a plakal
a plakal, že se kámen mohl ustrnout.
"Broučku, Broučku, copak se ti stalo?" ptala se Janinka. Ale Brouček
nemohl ani slovíčka ze sebe vyrazit, a plakal a plakal. "Cože se ti stalo?"
Ale Brouček plakal a plakal.
Tak si Janinka k němu sedla, položila mu ruku na rameno.: "Slyšíš,
Broučku, slyšíš! Cože se ti stalo, co? Slyšíš, ty můj milý Broučku, co?"
71


A Brouček plakal a plakal, až se vyplakal, a už jen vzlykal. "Cože se ti
stalo, Broučku, co? Tak mně pověz!" -. "Ach, ona má svatbu." -. "Kdo?"
- "Verunka." -. "Která Verunka? Ta z růžtky? Vždyť já jsem si to tak
myslela." -. "Ano, a bere si toho Verunka. To on mě tenkrát tak ztloukl."
- "To on!" -. "On. Já jsem tam byl u Verunky, ale jen okamžik, a ptal
jsem se jí, jestli by chtěla být také takovým broučkem -. ona mně jednou
povídala, že by chtěla -. a tu on přiletěl a začal mě tlouci, a zavolal si
ještě jednoho, a pořád mě tloukli, až pak mnou praštili o zem. Od té
doby jsem tam nebyl, a když jsem se tam dnes letěl podívat, oni mají
svatbu."
A už Brouček zas plakal a plakal, a bodejť by nebylo Janince
Broučka líto!
"Ach, ach, Broučku, vždyť já jsem se toho pořád bála, a ty ne, ne -
že budeš poslouchat. Pamatuješ se? Vidíš, jaks už zas byl neposlušný.
Kterýpak poslušný brouček opustí své místo a letí, kam nemá letět! A pak,
Broučku, Broučku, kdopak to jaktěživ slyšel, aby si brouček dělal zná-
most s verunkou a aby si snad dokonce na ni myslel. Ne, to není posluš-
nost. Tak to Pán Bůh nechce. A co mne nejvíce na tebe mrzí, to je,
Broučku, žes tatínka a maminku obelhal. Vždyť tys řekl, žes tenkrát
upadl. To máš lež na svědomí." -. "Ale vždyť já jsem nelhal. Já jsem spadl
na zem." -. "Ano, ale lhals. Oni si to jinak mysleli, a tys to chtěl. Nic se
nevymlouvej! Tím to děláš jen horší. Teď honem ještě leť a pěkně sviť,
a pak to všecko vyznej!"
A Brouček si dal říci. Letěl a pěkně svítil, až se tatínek s kmotříčkem
pro něho stavili. A letěli a nemluvili nic, ani slovíčko. A když se měli
rozcházet, počal se Brouček zpovídat.: "Prosím vás, tatínku a kmotříčku, -
když jsem měl tenkrát tu vymknutou nohu, já jsem neupadl na zem.
Dva Verunci se na mě sběhli a ztloukli mne." -. "Verunci? A proč by tě
oni tloukli?" -. "Já, já -já jsem byl několikrát tam u té růžtky -. prosím
vás, odpusťte mně to! Mně je toho líto." -. Tatínkovi vstoupily slzy do očí.:
"Ach, ach -. ale, tak já ti to odpouštím," a Brouček mu políbil ruku.
S maminkou to bylo také tak. Dala se do pláče, ale že mu to odpouští,
jen kdyby už upřímně poslouchal. A bylo zas jako dobře, ale Broučkovi
nebylo ještě dobře. Svítil, svítil, upřímně svítil, ale byl vždy jako opařený
a skoro nic nepromluvil.
72


Jednou, už hezky pozdě, když všichni ulehli, myslela maminka, že
Brouček spí, a začala tatínkovi potichoučku vypravovat.: "Tak zde byla
Janinka a povídala, že už bude čas, abychom Broučka oženili." Brouček
však nespal a slyšel to. "Ne, ne, maminko, já se nebudu ženit." -. "I mlč!
Proč by ses neženil!" -. "Ne, já se nebudu ženit!" -. "I však ty se budeš
ženit." -. "Ach maminko, já se nebudu ženit!" -. "Nu, tak nechť! Ale
teď už spi!"
A Brouček spal. Ale druhý den se stavil u Janinky. "Já se nebudu
ženit!" -. "Ty že se nebudeš ženit? A proč by ses neženil?" -. "Vždyť se
každý nemusí ženit." -. "Kdo nemůže, nemusí, ale kdo může, musí.
Poslušný brouček se aspoň každý žení, když může. Tak to Pán Bůh
chce. A teď si dej pozor, chceš-li proto poslouchat, že se to tobě nebo
někomu jinému líbí, anebo proto a jedině proto, že to tak Pán Bůh
chce." -. "Ale vždyť vy jste se také nevdala." -. "Nevdala -. protože
jsem nemohla. Beruška nemůže jít a nemůže si někoho namlouvat. Ona
musí čekat, až si nějaký poslušný brouček pro ni přijde. A když žádný
hodný brouček nepřijde, tak zůstane do smrti svobodná a ví, že proto
nikdo pro ni nepřišel, že to Pán Bůh tak chtěl. Tak to je, Broučku, tak!
Teď to ještě nespěchá, ale budeš se ženit, protože to Pán Bůh tak chce.
Vždyť už je maminka stará a začíná jaksi churavět. Copak nechceš, aby
si mohla trochu odpočinout? Tak už jen leť! Však už to dlouho nebude
trvat."
A Brouček neříkal nic a letěl a svítil a svítil. Však už to dlouho
netrvalo a počínalo být zima. A tak broučci, že už nikam nepoletí. Jen
že se ještě u Janinky sejdou. A sešli se kmotříček a kmotřička a Beruška
a tatínek a maminka a Brouček, pak ještě ten mladý a starý brouček
z roští, a povídali si a měli se dobře. Brouček seděl vedle Janinky, byl
dobré mysli, ale neříkal nic.
Maminka měla ze zimy veliký strach. Dříví že mají dost, ale že je
taková daremná, že neví, jestli to přečká.
Ale ten starý brouček z roští prorokoval, že nebude zlá zima, že to
pozoroval na mravencích. A tak si povídali, až zas započalo loučení,
a každý si letěl po svém. Janinka stála před chaloupkou v mechu a dívala
se za nimi. Však už bylo zima. Maminka si hned lehla a tatínek s Brouč-
kem se dali do práce. Všecko snesli do kuchyňky, zavřeli zevnitř dveře
73.


na petlici, zastrčili špejlek, ucpali dveře i okna mechem a teď - ať si třeba
mrzne! Ale maminka měla přece jaksi strach.
Ještě se pomodlili.:
Podvečer tvá čeládka,
jak k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.
Pac a pusu, a spali a spali a spali. Dobře se jim to spalo.
74


VIII.

A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, ale maminka byla jaksi moc
darebná. "Milé dítě, nesmíš s tím ženěním odkládat. Vidíš, já už nikam
nemohu." A tatínek už měl plán hotový. Dozadu do dvora že přistavějí
světničku, tam že se oni dva odstěhují, a ti mladí že budou hospodařit.
"Ale prosím vás, maminko, kohopak bych já si vzal? Vždyť já ni-
koho neznám." -. "I vždyť ty někoho přece znáš. Jen když bude hodná
a poslušná. Janinka ti to poví."
A tatínek už ani nečekal. Noci se jim zdály být ještě chladné, a když
nemohou letět, že budou stavět. A stavěli. Kmotříček jim pomáhal a do
svatého Jana byla světnička hotová, taková krásná, jako malovaná.
"Tak, Broučku," začala jednou Janinka, "teď za tou nevěstou! Vždyť
vidíš, že maminka už nikam nemuže.- "Ale když já žádnou neznám.-
"I kdybys jen chtěl, však ty bys znal. Dej si pozor, abys nebyl zas ne-
poslušný!" -. "A kohopak bych já znal?" -. "Koho? Copak neznáš Be-
rušku?" -. "Berušku? Tu? Ona se vždycky se mnou vadila, vždycky se
mi smála, a nic mě nemá ráda." -. "I bodejť by tě neměla ráda! A teprve
bude mít, až jen si ji vezmeš! A je hodná a poslušná." -. "Ale já bych
raději -. -" -. "Broučku, nemysli na to, co není, a drž se toho, co je.
Berušku znáš a víš, že je poslušná, a jiné neznáš, a já nemám žádnou tak
ráda jako Berušku. A maminka a tatínek by tomu také byli rádi, kdyby
sis ji vzal. Pomysli si, že by sis vzal jinou a ona by maminku jen hněvala.
My bychom ji pak nemohli mít rádi a tebe by to mrzelo."
A tak už Brouček neříkal nic. Letěl a svítil, na nic nedbal a ničeho
si nevšímal, ale svítil a svítil a myslel při tom na Berušku.
"Tak, Broučku, copak ti říkala Janinka?" ptala se maminka. "Abych
prý si vzal Berušku, že je hodná a poslušná." -. "I arciť . Já o hodnější
nevím a tatínek také ne. Tak jen tam jdi a řekni o ni!" -. "Maminko,
já tam nepůjdu." -. "Milé dítě, kdopak by tam šel? To ty tam musíš jít!
Vždyť oni tě budou rádi vidět. Viďte, tatínku, aby šel sám?" A když
tatínek, že ano, tedy zůstali na tom, že zítra přiletí Brouček o něco dříve
a že si ke kmotříčkovi zajde.
A tak druhý den přiletěl Brouček o něco dříve. Pěkně se umyl a vy-
koupal, a že poletí na námluvy. Mamince kanuly slzy po tváři. "Tak jen
75


jdi! Hledej, co by se Pánu Bohu líbilo, a dobře pochodíš!" A Brouček
šel. Pod dubem ho viděli z okna a kmotříček mu vyšel naproti. "Vítám
tě, Broučku. Tak pojď dál!" A Brouček šel dál. Berušku jen tak zahlédl,
jak šla do kuchyně, ale kmotřička mu podávala ruku. "Vítám tě, Broučku.
Copak nám neseš?" A když tam Beruška nebyla, tak Brouček se ne-
ostýchal. "Milá kmotřičko, maminka je jaksi churavá a chce, abych se
oženil. Já bych vás tedy prosil, jestli byste mně nechtěli dát vaši Berušku."
Kmotřička se na Broučka tak hezky dívala, jako by tomu byla ráda,
ale tu vpadl do toho kmotříček.: "Milý Broučku, my máme tvého ta-
tínka rádi a maminku také, a tebe také jsme mívali rádi, ale víš, že máme
jen Berušku a že bychom zůstali sami. Proto si to musíme rozmyslet. Víš
co? Přijď si ode dneška za týden a my ti povíme."
A Brouček se už nezdržoval. Dal s Pánem Bohem a šel domů.
Myslel, že je všecko v pořádku. Ale maminka se jaksi zarazila. Ona
myslela, že hned řeknou ano, a skoro ji to mrzelo, že se chtěli rozmýšlet.
A když Brouček o tom přemýšlel, napadlo ho také, že by za týden mohl
kmotříček říci, že mu ji nedá. A počal mít strach. "I jen se neboj!" těšila
ho Janinka. "Jen buď pokorný, ať už ti ji dají nebo nedají!"
A Brouček svítil a svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a svítil
a svítil a myslel na Berušku. A když týden uplynul, přiletěl Brouček
o něco dříve domů, pěkně se umyl a vykoupal a šel pod dub ke kmo-
tříčkovi.
Viděli ho z okna, ale vstříc mu nevyšli. Berušku nebylo nikde ani
vidět, kmotřička se jaksi smutně na Broučka dívala, a -. "Milý Broučku,"
začal kmotříček, "my máme tvého tatínka rádi a maminku také a tebe
jsme také mívali rádi, ale víš, že máme jen Berušku -. a my se bojíme,
že budeš neposlušný a že by se měla Beruška s tebou zle. A tak my •ti ji
nemůžeme dát."
Brouček byl jako omráčený. Ani nevěděl, kde mu hlava stojí, ale
nějak se přece dostal ze světnice, a jako by mu hlava hořela, letěl a letěl -.-.-
u háječku pod skalou krásný vysoký vřes, v tom vřesu mech jako samet,
a v tom mechu krásná chaloupka. Brouček hned do světnice, ani ne-
pozdravil, klesl na stoličku a dal se do pláče, a plakal a plakal, že se kámen
mohl ustrnout. "Broučku, Broučku, copak se ti stalo?" ptala se Janinka.
"Slyšíš, Broučku, cože se ti stalo? Pověz!"
76


A Brouček povídal.: "Oni mi ji nedají." -. "Že ti ji nedají? A proč
ti ji nedají?" - "Že prý mají jen tu a že prý já budu neposlušný a že by
se měla se mnou zle." A už zas plakal. -. "I můj milý Broučku, jen se
pěkně pokoř a neplač! Vždyť mají jen tu, viď? A myslíš, že už budeš
vždycky poslušný? Jen si nedůvěřuj! A kdybys měl být neposlušný, to
by se měla Beruška s tebou zle. Já ti povím.: Jen se pokoř a buď poslušný,
však já o tom s kmotříčkem promluvím." A Brouček už neplakal
a letěl domů.
Maminka už byla plná úzkosti. "I můj ty Broučku, copak jsi tak
uplakaný?" -. "Když oni mně ji, maminko, nechtějí dát! Že prý budu
neposlušný. Oni si to myslí." -. Maminka byla celá udivená. Toho by
se byla přece nenadála. Neříkala však nic a tatínek také nic, ale mrzelo
je to oba, až se maminka dala do pláče. "I neplačte, maminko! Já jsem
byl neposlušný, ale já si přeji už poslouchat. Však Janinka s kmotříčkem
promluví."
A jednou po slunce západu si Janinka u cesty na kmotříčka počkala.
"Kmotříčku, budte tak laskav, zastavte se na okamžik!" -. A kmotříček
se zastavil. "Tak vy nechcete Broučkovi Berušku dát! Pročpak? Že byl
Brouček neposlušný? On toho lituje a přeje si už poslouchat. A kmotříčku,
jestlipak jste vy byl vždycky poslušný, podívejte se mi do očí!" Ale
kmotříček se díval na zem. "A copak vy chcete s tou vaší holkou vy-
vádět? Jen si dejte pozor, aby vám nezůstala sedět! Tak. To jsem vám
chtěla říci. S Pánem Bohem, kmotříčku!" Kmotříček byl celý spletený.
Letěl a svítil, a když už měl letět domů, povídá tatínkovi.: "Řekněte
tomu vašemu Broučkovi, aby se k nám zítra přišel podívat." A druhý
den přiletěl Brouček o něco dříve, pěkně se umyl a vykoupal a šel se
podívat ke kmotříčkovi.
Kmotříček ho viděl z okna a šel mu naproti. "Vítám tě, Broučku.
Tak pojď dál!" A Brouček šel dál. "Já jsem si to rozmyslel, milý Broučku,
a když vidím, že toho lituješ a že si už přeješ poslouchat, já bych proti
tomu nic neměl, kdyby si tě Beruška vzala. Musíš se jí zeptat." -. "A kde-
pak je?" = "Vaří v kuchyňce večeři." A tak šel Brouček za Beruškou
do kuchyňky. Už ji dávno neviděl. Byla taková silná a krásná. Stála
u ohniště a vařila brambůrky -. celá červená ažaž hořela, bud že jí plamen
do obličeje sálal, anebo že byla v rozpacích.
79


"Vítám tě, Broučku. Copak mi neseš?" -. "I milá Beruško, oni chtějí,
abych se ženil, a kmotříček mně řekl, že by proti tomu nic neměl, kdyby
sis mě vzala. Abych prý se tě zeptal. Tak Beruško, nechtěla by sis mě
vzít?" -. "Já, já -. víš, Broučku, já jsem tě mívala ráda, ale -. já, já -. víš
co? Já si to rozmyslím. Přijď zas zítra!"
A s takovou Brouček odešel. Maminku to mrzelo, že se chce Be-
ruška teprve rozmýšlet, a Broučkovi to také milé nebylo, ale byl krotký
a pokorný a Janinka mu to schvalovala. "Nic si z toho nedělej! Je-li Be-
ruška hodná, však ti ji Pán Bůh přece dá, a není-li hodná, buď rád, že ti
ji nedá. Jen tam zítra zas jdi!"
Však už toho Beruška litovala. "Copak jsi mu řekla, Beruško?" ptal
se jí kmotříček, když přišla do světnice. "Já, já -. já jsem mu, tatínku,
řekla, že si to musím rozmyslet." -. "Rozmyslet? Copak si chceš roz-
myslet? Či nemáš Broučka ráda? A neřekl ti, že já jsem ho poslal?" -
"I já, já -. ten brouček z roští není neposlušný." -. "Brouček z roští? I co
je tobě do broučka z roští? Kdyby on byl přišel, tak by byl Brouček ne-
přišel. Ale Brouček přišel a říkal o tebe. A že byl neposlušný? On toho
lituje a už poslouchá. A ty nechceš poslouchat? Nejsi-li ty desetkrát horší
nežli Brouček!"
Víc jí kmotříček neřekl. Ale Beruška plakala a celou noc nespala
a plakala, a když Brouček druhý den zas přišel, byla Beruška v kuchyňce
a vařila brambůrky -. celá červená ažaž hořela, buď že jí plamen do obli-
čeje sálal, anebo že byla uplakaná. "Vítám tě, Broučku." A už zas plakala.
"Copak, Beruško, pláčeš?" -. "Ach, odpusť mně to, Broučku, že jsem
se chtěla teprv rozmýšlet." -. "A chtěla by sis mě vzít?" -. "I bodejť že
bych chtěla!" A vzala Broučka okolo krku a měli se rádi.
A tak maminka, aby prý se se svatbou neodkládalo. Ale asi týden
to přece ještě trvalo. Když se muselo všecko omývat a cídit! A než se
všichni hosté pozvali! A než se všecky koláče upekly! To jich bylo! Ani
se nemohly v komoře na prkna vejít. A Janinka, že jim pošle tři zrnka
vína, taková krásná modrá až do červena, tak jak se z hroznu utrhla.
A poslala. Zjednala černého brouka, kováříka, a on jim je na kolečku
zavezl. A Janinka mu dobře zaplatila, ale kmotřička mu přece dala trochu
mouky a krupice a jiskřičku másla a tři hodně veliké koláče. Ten byl rád!
Když měl doma hromadu dětí!
80.


A byla svatba. To bylo hostů! A když byli všichni pohromadě, šli
ven pod dub, Brouček a Beruška, tatínek a kmotřička, kmotříček a ma-
minka, Janinka a ten starý brouček z roští a pak ti ostatní.
"Tak si podejte ruce!" začal kmotříček a Brouček a Beruška si po-
dali ruce. "A ty, Broučku, vyznej, chceš-li mít Berušku vždycky rád
a vzdávat jí patřičnou čest." A Brouček vyznal, že ji chce mít vždycky
rád a vzdávat jí patřičnou čest. -. "A ty, Beruško, vyznej, chceš-li mít
Broučka vždycky ráda a dobře poslouchat." A Beruška, že ho chce mít
vždycky ráda a dobře poslouchat. -. "A tak buďtež v tisíce tisíců a žehnej
vám Hospodin!" A všichni opakovali.: "Buďtež v tisíce tisíců a žehnej
vám Hospodin!" A šli zas do chaloupky a jedli a pili a zpívali a povídali
a zas zpívali a byli rádi a měli se dobře.
A když tak zpívali, tu viděl Brouček oknem tam výš na mezi za du-
bem malinkého broučka zlatohlávka. Ležel v trávě na břiše se založenýma
rukama, díval se a poslouchal. Brouček vzal honem dva koláče, jeden
tvarohový a jeden makový, a běžel ven. "Zlatohlávku, pojď sem! Já mám
dnes svatbu." -. "Však já vím, že máš." -. "Tak tu máš, na, koláč!" A dal
mu koláč, ba dva, jeden tvarohový a jeden makový, a zlatohlávek byl
tolik rád a utíkal domů.
Slunko už vycházelo, když všichni vstali, aby doprovodili Berušku
pod jalovec. Byli veselí, pokřikovali a zpívali, jenom kmotřička poti-
choučku plakala. A bylo po svatbě. Tatínek a maminka se odstěhovali
na dvůr do světničky a Beruška začala hospodařit. Hezky se jim vedlo
a měli se rádi. Brouček a tatínek svítili. Beruška vařila a uklízela, ma-
minka jí radila a pomáhala.
Ale dlouho to tak netrvalo. Jednou ráno, když už slunko zapadlo,
seděli u snídaně. Polívčička stála na stole a Brouček se modlil.:

Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.
83.


Ještě neřekl Amen, a bác -. maminka spadla ze stolice na zem a bylo
po ní. Honem k ní běželi, kropili na ni, křísili ji a volali a plakali, ale nic
naplat. Bylo po ní. Ach, to měli žalost!
A tak jí u potoka pod olšičkou vykopali hrobeček, zaplakali, pěkně
ji tam uložili a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko. Však
tam kvete podnes. A ta bělounká chudobička vedle -. taje tatínkova. Když
on si to bral moc k srdci! Svítil a svítil, ale chřadl a světla mu ubývalo,
až pak, že už nemůže, a zůstal doma. A co se nestalo! Jednou večer -
pod jalovcem už byli po večeři -. přiběhne kmotřička.: "I prosím tě,
Broučku, neviděls kmotříčka? On posud není doma, a slunce je už tak
vysoko. Ach, já jsem plna strachu." -. "Ne, kmotřičko, já jsem ho ne-
viděl." -. A tatínek počal mít také starost. "Ach, to se mu něco stalo,
jděte ho hledat!"
A šli ho hledat. Volali a plakali, lítali a běhali, ale nikde nic, a nikdo
o kmotříčkovi nevěděl. To bylo nářku! Janinka kmotřičku těšila a těšila,
ale kmotřička se nedala potěšit. Když už to trvalo druhý den! A teprv
třetí den vypravoval Brouček, že tam v lese pod dubem nedaleko cesty
vyrostla bělounká chudobička, a ta že tam jindy nebývala. "Ach, to je
jeho chudobička, ona ho ta žluna přece sežrala, ach, ach!" a plakali a na-
říkali. A tatínek chřadl a chřadl. "Však já už tu také dlouho nebudu, jen
se mějte rádi a poslouchejte!"
A když jednou tatínek dlouho nešel ke snídani, šel se Brouček po něm
do světničky podívat, a tu on ležel na postýlce, nožičky sepjaté a celý
ztuhlý. Ach, to byl zas zármutek na zármutek!
A tak mu pod olšičkou u potoka vykopali hrobeček, zaplakali, pěkně
ho tam uložili a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko. Však
tam kvete podnes.
"Kmotřičko, zůstávejte u nás! Nebudeme tak sami," prosili Brouček
a Beruška. Ale kmotřička, že ne. "Ne, ne, milé děti, já musím doma
umřít, a od nás mne zanesete tam do lesa pod dub, rozumíte?" A tak
zůstali sami. Brouček a Beruška sami, kmotřička sama, Janinka sama,
jen tam v roští se ten mladý brouček oženil a byli staří i mladí pěkně
pohromadě.
A tak zas svítili a svítili, a když už slunce vycházelo, čekával Brouček
na toho mladého z roští, a letěli spolu do mů. A svítili a svítili, a ta veliká
84.


silná paní v tom pěkném domě sedávala u stolu a psávala dlouhá psaní,
a ta malá holčička byla už taková velká a krásná. Mívala dlouhou, bě-
lounkou zástěrku a pomáhala v kuchyni kuchařce. A ten bělohlavý Pavlí-
ček -. ne, ten tam nikde nebyl. Myslím, že byl někde na školách.
A byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už
nikam nepoletí. Jenom že se všichni ještě sejdou, a když si to kmotřička
tak moc přála, tak že se sejdou u ní. A sešli se ti z roští, mladí i staří,
f aninka a Brouček s Beruškou. měli koláče s tvarohem a s mákem a Ja-
ninka jim poslala po kováříčkovi zrnko vína, tak jak se z hroznu utrhlo,
takové krásné modré až do červena. A seděli kolem kamen a povídali,
ale jaksi jim to nešlo. Když tam kmotříček už nebyl, a tatínek také ne,
a maminka také ne! Pořád si na ně vzpomínali.
A tak se pomodlili a počali se loučit.
Ti z roští spěchali tam za stráň do roští, Janinka do mechu mezi vřes,
ale Brouček s Beruškou zůstali u kmotřičky, a že jí to všechno na zimu
ucpou a urovnají. A ucpali jí to a urovnali, a když už letěli domů, povídal
Brouček.: "Poslouchej, Beruško, pojďme také Janince pomoci." A šli.
Janinka si to právě snášela z komory do kuchyňky. "Janinko, my vám
jdeme pomoci. To jsme hloupí, že nás to dřív nikdy nenapadlo, viďte!" -
"I toto, milé děti! Vždyť já si to ještě mohu udělat sama. Až leda bych
nemohla. Ale když jste přišli, tak mně pomozte!" -. A pomohli jí. -. Pak
se dali doma do práce. Však už bylo hodně zima. Snesli si všechno do ku-
chyňky, zavřeli dveře na petlici, zastrčili špejlek, ucpali dveře i okna me-
chem, a teď -. ať si třeba mrzne!
A pomodlili se a lehli a spali a spali a spali. To se jim to spalo!
85.


IX.
A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale kmotřička již o tom nevě-
děla. Když ji přišli Brouček a Beruška poprvé navštívit, byla bez sebe.
Honem ji vynesli na sluníčko, a ona otevřela oči a ještě se jednou na ně
podívala, ale pak bylo po ní. A tak zas plakali.: A Janinka plakala a.: ti
86.


broučci z roští plakali, a když to tak kmotřička chtěla, zanesli ji do lesa
pod dub. Vykopali hrobeček, pěkně ji do něho uložili, zaplakali a třetí den
tam kvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam obě podnes kvetou.
"Ach, teď jsme tak sami!" naříkala Beruška. "I nenaříkej, těšila ji
Janinka. "Jenom pěkně poslouchejte! Já jsem vás měla vždycky ráda,
a čím víc budete poslouchat, tím vás budu mít raději." A oni poslouchali
a měli se rádi.
Ale ti broučci z roští -. co se jim nestalo! Pod jalovcem už spali,
a tu se najednou přiženou ti z roští celí vyděšení a tlukou na dveře.
"Kdopak to? Copak to?" -. "Ach, to jsme my z roští. Už jsme spali a tu
přijeli lidé s vozem, počali na něj nakládat naše roští a chaloupku nám
celou zbořili. Sotva jsme utekli. Ach, co si počneme!" -. "I neplačte!
Vždyť zas nějak bude. Pojďte zatím k nám!"
A honem jim otevřeli a pěkně jim ustlali a ráno už byli Brouček
s Beruškou domluveni. "Víte co? Ta chaloupka tamhle pod dubem je
teď prázdná a my ji nepotřebujeme. Zůstávejte tam a budeme mít k sobě
blíž." A oni, že ano, a byli rádi a hned se tam odstěhovali. Však toho
mnoho neměli. Když o všecko přišli! Proto jim Beruška poslala také ještě
mouku a krupici a máslo, a Janinka jim toho také hromadu poslala.
A broučci zas svítili a svítili a měli se rádi. A tam v té zahradě
u toho pěkného domu, když tam jednou Brouček přiletěl, procházel se
krásný voják.: červený kabátek se zlatým límcem a krásný palaš po boku,
a prováděl tu velkou silnou paní s kaštanovýni kadeřemi -. však už se jí
hodně bělaly. A za nimi zas takový krásný voják a prováděl takovou
krásnou, krásnou pannu a něco si povídali. Toho prvního Brouček hned
poznal, to byl ten hodný kaštanový Fréda, a Elinku také poznal, ale toho
druhého nepoznal a nepoznal. Byl cizí. Nechť! Však Brouček o ně ne-
dbal a skoro si jich ani nevšímal, a svítil a svítil.
Ale doma býval přece často mrzutý a na Berušku někdy tak broukl,
že měla hned plné oči slz. "Broučku, copak jsem ti udělala?" ptávala se
Beruška, ale Brouček ani neodpověděl. Když ten brouček z roští měl už
malého broučka a ten jim běhal naproti.: "Tatínku, tatínku!" A ono to
Broučkovi bylo líto.
A když jednou přiletěl Brouček zas tak zamračený a ani nepromluvil,
ptala se ho Beruška u večeře.: "Ale Broučku, copak ti je? Tak se mračíš
87.


a ani nemluvíš." -. "Ach, co mi je! Ti tam z roští mají už dva malé
broučky a my jsme pořád sami." -. A Berušce stály v očích slzy jako hráchy,
a když se Brouček na ni podíval, viděl, jak se jí sypaly po tváři, až jí
jedna spadla na talíř do polívky. Broučka to bodlo. Honem se chopil
své dřevěné lžičky, a třebaže mu hrachová polívčička ze všech polívčiček
nejméně chutnala, snědl jí plný talíř a už ani nemukl. Ale když se Brouček
druhý den stavil u Janinky, začala ona.: "Poslouchej, Broučku, já jsem
tuhle byla u Berušky a ona byla uplakaná. Já jsem se jí ptala, co jí je,
ale ona, i že nic. Ale já se bojím, že ty s ní vždycky pěkně nenakládáš.
Poslouchej, to by ještě scházelo! Nevíš, jaká jí patří čest? Či chceš být
zas neposlušný?" -. "I já -. když je nás teď tak málo! Jindy svítil kmo-
tříček a tatínek, a teď jsem jen já. To nebudou lidé vidět." -. "Ale Broučku,
jaké ty si děláš starosti! Jen ty sám pěkně sviť a o lidi se nestarej! Copak
si tě oni objednali? Ne, Pán Bůh si tě objednal, a kdyby chtěl, dovedl by
si vás rozmnožit v tisíce tisíců."
A Brouček letěl a svítil a svítil, celou noc pěkně svítil. A když letěl
ráno domů, a když už byl za potokem, a už ve stráni u samého jalovce,
tu slyší.: "Tatínku, tatínku!" a takový roztomilý malounký brouček ba-
tolil se mu naproti. "Tatínku, tatínku, copak mě neznáte? Vždyť já jsem
váš Broučínek a už na vás čekám. A Janinka na vás také čekala, a když
jste tak dlouho nešel, tak šla domů. A viďte, tatínku, tu starou kolíbku
mně dáte pěkně obarvit. Maminka ji snesla z půdy, ale už je taková ška-
redá. Viďte!"
Tatínek byl celý vyjevený a Beruška stála u chaloupky ve dveřích
a srdce jí plesalo a tolik se smála. "I ty můj Broučínku, i ty můj Brou-
čínku!" A hned si tatínek sedl, vzal Broučínka na kolena a počal si ho
prohlížet. A on vám měl oči jako tatínek a nosíček jako tatínek a všecko
navlas jako tatínek a tolik toho napovídal. Ach, to byla radost! A měli
se rádi. Tatínek svítil, maminka s Broučínkem hospodařila a učila ho he-
zounké modlitbičce.: "Ó můj milý Bože, dej, ať jsem pěkně poslušný."
A dlouho to netrvalo -. když tatínek letěl zas jednou domů a když
byl za potokem, a už ve stráni, tu mu přiběhl Broučínek naproti.: "Ta-
tínku, tatínku, máme malininkého Broučinínka. Vidíte, on vám jde na-
proti." A Broučinínek mu šel naproti a tatínek už ho měl v rukou a zdvihl
ho do povětří a tolik se smál. A Beruška stála ve dveřích, a srdce jí plesalo,
88.


a tolik se smála. Ach, to byla radost! A měli se rádi a tatínek svítil
a maminka hospodařila a broučci si před chaloupkou hráli.
A dlouho to netrvalo, když tatínek letěl jednou zas domů a byl už
za potokem, tu mu běželi Broučínek a Broučinínek naproti.: "Tatínku,
tatínku, my máme berušku, takovou hezounkou. Vidíte, ona vám jde
naproti. Ale ještě neumí moc běhat." A ta malá beruška šla tatínkovi
naproti. "Tatínku, tatínku jak pak mně budete říkat Janinka nám přinesla
med a povídala, že se budujmenovat Beruška, ale maminka povídala,
že ne, že se budu jmenovat Janinka."
Tatínek byl celý vyjevený a Beruška stála u chaloupky ve dveřích,
a srdce jí plesalo, a tolik se smála. "I ty má malá beruško, i ty má zlatá
beruško! Vždyť ty máš očka jako Janinka a nosíček jako Janinka a všecko
navlas jako Janinka. To ti musíme říkat Janinka." A maminka byla ráda
a ta malá beruška byla ráda a všichni byli rádi a měli se rádi. A tatínek
svítil a maminka hospodařila a broučci si před chaloupkou hráli.
"Dejte mně na Janinku pozor, ať mně ji luňák nevezme!" říkávala
maminka. -. "Ó, však my dáme pozor!"
A dávali pozor. Ale jednou přiběhli domú.: "Maminko, maminko,
byl tu luňák. Ale nevzal nám Janinku. On se nás bál." A maminka byla
celá ulekaná. "Opravdu! Byl to luňák?" -. "Byl to luňák. Takový veli-
kánský, a měl zelená křídla a dlouhanánské vousy, a tolik bzučel." -
"I to nebyl luňák. Luňák má zobák a peří." -. "Peří? Tak to nebyl luňák.
Ale bzučel a měl dlouhanánské vousy." A maminka byla přece ráda, že jí
to Janinku nevzalo.
A dlouho to netrvalo a měli zas malounkého broučka, a zas to dlouho
netrvalo a měli malounkou berušku, a tatínek měl radost a mamince srdce
plesalo. Ale tatínek začínal mít už starost. "I, já ani nevím, jak jim bu-
deme říkat. A kampak si je dáme?" -. "I však my si na nějaká jména
vzpomeneme. A vždyť tu světničku do dvora máme ještě prázdnou."
A dlouho to netrvalo a měli Broučíčka a měli Janouška a měli Janínka
a měli Svatojánka a měli Berušku. Deset jich měli, sedm broučků a tři
berušky. Ale Beruška byla na jednu nožku chromá. Ani nemohla na ni
stoupnout, běhala však přece dost. A když nemohla, vzali ji broučci
na ramena a pěkně ji nosili.
A měli se rádi. Tatínek svítil a maminka hospodařila, a všech deset
89.


broučků běhávalo pohromadě. Maminka se za nimi dívala a srdce jí ple-
salo. A Janinka je měla také ráda. "Pojďte, broučci, pojďte! Mám pro vás
práci." A oni jí to pěkně dělali a ona jim něco vypravovala a pak -. i to
se rozumí, že jim něco dala. "A teď si zas jděte! Ale pěkně poslouchat!
Pán Bůh má jen poslušné broučky rád."
A oni zas šli. Broučci se učili lítat -. ze stříšky až k palouku, a přes
celý palouk až k dubu, a zas zpátky -. a berušky se dívaly, který dál.
A to pak býval hlad, ale to býval hlad! "Maminko, maminko, já mám
hlad!" říkával Broučínek. "Nebudeme ještě večeřet? Já jsem už sotva
došel." -. "I počkejte, počkejte, dětičky, až přijde tatínek!" -. "Ale ma-
minko, vždyť my můžeme pak ještě jednou večeřet!" A tak večeřeli,
a když přiletěl tatínek, zas s ním večeřeli, a nic jim to neuškodilo. Ale ty
malé hrníčky na vaření musela maminka všechny dát pryč a koupila
takové veliké hrnce. Zato jí berušky v kuchyni pomáhaly, a když dělala
o dříví, tak jí všichni pomáhali. Jedni sekali, druzí odnášeli a jiní rovnali.
To měli dříví až nazbyt! A když se už dost napomáhali, běželi se pro-
běhnout.
A když si jednou tak vyběhli -. bylo to hned po snídani -. a už byli
tam na konci stráně nedaleko potoka, tu viděli takového hezounkého
malého broučka.: celinký červený se sedmi černými puntíky, a ta krásná
očka jako oheň. Seděl na kapradí a díval se na broučky. Broučci se zasta-
vili a dívali se na něho.
"Však já se vás nebojím!" začal ten brouček. "Viďte, vy jste svato-
jánci. Tatínek povídal, že jste hodní." -. "A kdopak ty jsi? A copak tu
děláš?" -. "Já jsem Verunek tamhle ze šípku. Vidíte jej? Já jsem vypro-
vázel tatínka a teď si odpočívám." -. "A tyjsi sám? Nemáte víc broučků?"
-. "Iještě máme Verunečku. Ale onaje doma u maminky. Pojďte se na ni
podívat." A broučci, že půjdou, a šli.
Verunka stála pod šípkem a dívala se. "Maminko, podívejte se, to je
svatojánků! Oni se jdou k nám podívat. Kdepak je Verunečka?" A Ve-
runečka přiběhla -. a ta se jim divila! Když ono jich bylo deset! -. "A co-
pak se ty, Beruško, necháváš nosit?" ptala se Verunka. -. "I oni jsou rádi,
že mě mohou nosit. Já jsem tadyhle na tu nožičku chromá, ale umím
také běhat." A skočila na zem a běhala.
Verunka šla od jednoho ke druhému, každého pohladila, a když
92.


přišla k Broučínkovi povídala.: "Viď, Broučínku, ty máš očka jako tatínek!
A jestlipak byste, broučci, také něco chtěli? -. Verunečko, skoč do ko-
mory a přines ten věnec! Visí na bidélku." A Verunečka skočila, broučci
se postavili do řady a maminka je podělovala. To to bylo dobré!
"A jestlipak víte, co to je? To jsou fíky." A ještě každému dala
a Verunkovi a Verunečce také, a Broučínkovi dala hodně veliký kus.
A tu letěl Verunek. "Tatínku, tatínku, my tu máme broučky!" -. A ta-
tínek byl rád. "To jste hodní broučci, že jste se k nám přišli podívat.
A jestlipak pěkně posloucháte? To musíte. Já vašeho tatínka vidívám a on
krásně poslouchá." A broučci jedli a pojedli, a že zas půjdou. "Tak jděte
a pěkně doma pozdravujte!A broučci šli.
To bylo doma povídání! "Tatínku, tatínku, my jsme byli u Ve-
runků v šípku, tam daleko, daleko. Oni vás pozdravují. A něco nám dali,
takové to bylo dobré. A jejich maminka povídala, že prý mám, tatínku,
očka jako vy a dala mně takový veliký kus, větší než jim." -. "Ó, však
ne," bránili se druzí. "Nám dala také takový kus, a dvakrát."
A copak vám to dala?" -. "I takové to bylo slaďounké." -. "Med?" -
"Ne." -. "Jahody?" -. "Ne." -. "Třešně?" -. "Ne." -. "Jak to vypadalo?" -
Takové to bylo smáčknuté a byl toho věnec." -. "Tak to byly fíky."
"Fíky, fíky, ano, tatínku, fíky, fíky to byly, fíky!" A broučci byli rádi
a maminka byla také ráda a tatínek byl rád, a když to Janinka slyšela,
také byla ráda.
"Ale broučci, jestlipak jste pěkně poděkovali?" ptala se Janinka. -
"Poděkovali? Ó, my jsme zapomněli." -. "I to nebylo hezké. Já vám
povím.: Já vám dám kousek medu, zanesete jej Verunkovi a Verunečce
pěkně poděkujete a že je všichni pozdravujeme.A Janinka jim dala
med a tatínek a maminka pěkné pozdravení a broučci to tam zanesli
a pěkně to vyřídili.
A měli se rádi. Tatínek svítil a maminka hospodařila, berušky
pomáhaly a broučci se učili lítat. Však už hodně uměli. A byl podzim.
Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak tatínek, že už nikam nepoletí.
Jenom že se u Janinky všichni sejdou. A sešli se, všech deset broučků
i s tatínkem a s maminkou a ti z roští také všichni. To jich tam bylo!
A seděli kolem kamen, jedli a pili a povídali o kmotříčkovi a kmotřičce,
a jak to bývalo za starých časů a jak tatínek ponejprv letěl oknem do toho
95



velkého krásného domu tam za městem v zahradách, jak ten na tom
lešeníčku kázal.: "Aj, poslouchati lépe jest nežli obětovati", a jak tatínek
pak byl přece neposlušný.
"Nu, broučci, kdypak vy poletíte?" ptala se Janinka. -. "Ó, už brzy,
viďte, tatínku!" -. "I snad, dá-li Pán Bůh, o příštím svatém Janě." -. "Tak
dobře," slibovala Janinka. "Dá-li se mně toho Pán Bůh dočkat, já vás
vyprovodím." A starý brouček z roští prorokoval, že letos nebude zlá
zima, že to pozoroval na mravencích. A byli rádi. Ještě se pomodlili, a ti
z roští spěchali pod dub, ti zpod jalovce Janince na zimu všecko snášeli
a rovnali, už to měli, dali pac a pusu -. doma to také hned měli, jen ještě.:

Podvečer tvá čeládka,
co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

A už leželi a už spali a spali a spali. Dobře se jim to spalo.
96
A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta
tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali,
a ti cvrčci -. ale ti se něco nacvrčeli! A broučci už neměli stání. Brouček
a Broučínek, Broučinínek a Broučíček, Janoušek, Janínek a Svatojánek.
Slunko se teprv klonilo k západu, a už byli před chaloupkou, vznášeli se
do povětří, jeden výš než druhý. A když viděli tam od háječku Janinku
přicházet, letěli jí naproti a skoro jí nesli.
"Však jsem ráda, že vás mohu, milí broučci, ještě vyprovodit, a pak
si už také půjdu." Ale broučci tomu nerozuměli. To bylo radosti. Be-
rušky už měly snídani hotovou, čokoládu a k ní takové smažené věnečky.
Pomodlili se a nasnídali se, a že ve jménu Páně poletí.
97


Broučci se již vznášeli do povětří, ale tatínek, že jim chce ještě něco
připomenout. "Milí broučci! Tak vy dnes poletíte a budete lidem svítit.
Dobře. Když jsem já takhle ponejprv letěl, napomínal mě tatínek a kmo-
tříček, abych pěkně poslouchal, sic že zle pochodím. A já jsem přece
neposlouchal. Jednou jsem div o život nepřišel a podruhé jsem myslel,
že pozbudu rozumu. A kdyby mne sám Pán Bůh nebyl naučil poslouchat,
já bych snad podnes nechtěl poslouchat. A proto vám přeji, milí broučci,
abych já vám byl výstrahou a aby vás sám Pán Bůh naučil poslouchat."
Tatínek byl moc pohnutý, Janinka slzela, maminka plakala a berušky
se daly také do pláče. A letěli. Ale jen nizoučko a pomalinku, aby mohla
Janinka a maminka a Beruška a Berunka a malá Janinka stačit. Tam
na vrchu za potokem se rozloučili. Berušky se vrátily a broučci letěli da-
leko, daleko do širého světa, tatínek v prostředku a broučci kolem něho.
"Jen se nebojte!" učil je tatínek. "Pěkně sviťte a nic se vám nestane. -.
Tady je chaloupka hajného. Však ho někdy uvidíte. Nosí tašku přes ra-
meno a na hlavě klobouk s perem. Vidíte, tady jsou ty vinice, kde roste
víno, co nám posílává Janinka. Teď tu hrozny nejsou, ty bývají až k pod-
zimu, ale víno už kvete. Viďte, to krásně voní!"
A letěli a letěli. Broučků všady plno, jen se míhali a "Zdař Bůh!
Zdař Bůh!" A tatínek také.: "Zdař Bůh!" a Broučínek také.: "Zdař Bůh!"
a Broučinínek také a Brouček a Broučíček a Janoušek a Janínek a Svato-
jánek.: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!"
"Vidíte, tady začínají zahrady, a ta veliká krásná stavení jsou leto-
hrádky. Já svítívám tadyhle v té zahradě. Ale dnes poletíme nejdříve tam
oknem do toho velikého domu. To musíme tady přes město. Vidíte, to
jsou věže, a tady právě pod námi, to je kašna, lev do ní plije vodu -
však se někdy na něj podíváme."
A letěli. Za městem v krásné zahradě u cesty veliký krásný dům,
okna náramně veliká a dveře ještě mnohem větší. A ta okna plná světla
a ty dveře dokořán otevřené, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří
i mladí, hoši i děvčata. Broučci se nerozmýšleli -. to okno nade dveřmi
bylo otevřeno -. vletěli tam, sedli si dole na rám a dívali se. Od stropu
dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi byly lavice
už plné lidí. Každý měl před sebou dvě knihy a jednu si hned otevřel.
Tu jeden vystoupil na takové lešeníčko, takový mlaďounký pán s jasnými
98.


hedvábnými vlasy. Tatínek nechtěl ani očím věřit. "Je to on, či
není to on?" A byl to on, ten bělohlavý Pavlíček. Ach, to měl tatínek
radost! A že budou zpívat. A zpívali, a jak krásně! Pak se Pavlíček
modlil.: Že jsou nestateční lidičkové a že byli neposlušní a nemilosrdní,
aby jim to Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil a svatým Duchem
aby je posvětil.
Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní.: "Bla-
hoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou." A když si sedli
a dávali pěkně pozor, začal jim vypravovat, jaký on býval rozpustilý
a nemilosrdný chlapec. Jednou navečer, když si v zahradě hráli, že viděl
letět svatojánského broučka. Hned strhl s hlavy klobouk a ze vší síly jím
po milém broučkovi praštil. A že si z toho pranic nedělal. Ale maminka
že se na něho upřeně podívala. Neříkala však nic. V noci pak měl sen.
Zdálo se mu, že bylo už ráno a že ho maminka přišla budit. Jeho klo-
bouček držela v ruce. "Podívej se, Pavlíčku, copak je to tady na tvém
kloboučku?" A když se podíval, bylo to broučkovo křidélko. "Pavlíčku,
kdepak se tady to křidélko vzalo?" -. "Víte, maminko, já jsem včera tím
kloboučkem hodil po svatojánském broučkovi." -. "Ano, já vím, ale teď
se podívej, tys ho zabil! Pán Bůh ho stvořil, aby nám v noci pěkně svítil,
a jen považ, tys ho zabil! To by ti mělo projít? ,Blahoslavení milosrdní,
nebo oni milosrdenství dojdou. Tys byl nemilosrdný, tys broučka zabil,
a proto nedojdeš milosrdenství." On že se dal do pláče, ale maminka ho
nechala a šla od něho pryč. A plakal, až se probudil. Tu však viděl, že je
ještě noc a že to byl sen. Ale ráno hned se šel podívat na klobouček a to
křidélko tam opravdu leželo. Ó, to že mu toho bylo líto! A to slovo
boží.: "Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou", že mu
v paměti uvázlo a Duch svatý že mu od té doby už často ukázal, že je
přece ještě a často nemilosrdný. A tak aby si všichni tu svou nemilosrdnost
připomenuli a pokořili se a nikoho neodsuzovali a nezatracovali, ale když
se Pán Bůh k nim má tak milosrdně, že jim pro milého Syna svého všecky
hříchy odpouští, aby jemu kvůli byli ke všem a ke každému milosrdní.
A když to tatínek poslouchal, dal se do pláče. A tam v první lavici,
nedaleko lešeníčka, seděla velká, silná paní, trochu již přisehnutá, a ty
kaštanové kadeře jí docela zbělely, a vedle ní seděla krásná, krásná panna,
a ony obě také slzely. A bylo Amen a modlili se a zpívali, a když zpívali,
99.


Pa vlíček se podíval na to okno nade dveřmi a tam dole na rámu sedělo
osm broučků, sedm mladých a ten osmý Brouček. To byl Pavlíček asi
rád! A vycházeli a dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo. A tak broučci
také letěli.
"Pojďte, pojďte, až zas někdy jindy! Teď musíme pěkně svítit."
A letěli do té zahrady u toho pěkného domu a zůstali tam všichni. Ta-
tínek myslel, však že tam světla nazbyt ještě není. A svítili a svítili, celou
noc krásně svítili, a když začali kohouti kokrhat, povídal tatínek.: "Sly-
šíte? To kokrhají kohouti, že už bude den, a vidíte, tamhle se už nebe rdí.
Poleťme raději domů!" A letěli domů.
Maminka a Janinka a Beruška a Berunka a malá Janinka už na ně
čekaly. "Vítáme vás, vítáme vás! Jakpak jste se měli?" -. "I dobře jsme
se měli. Ale maminko, to máme hlad!" -. "Nu tak pojďte, pojďte k ve-
čeři!" A pomodlili se a navečeřeli se, a když čekaly, že jim budou broučci
vypravovat, oni na to.: "Ale maminko, to se nám chce spát!" A tak aby
si šli lehnout. A sotvaže ulehli, už spali a spali.
"Jakpak to přece s nimi chodilo?" ptala se maminka. "Nebáli se?" -
"I toto! Oni jsou jinší reci, nežli jsem byl já." Maminka se smála. "A víš
proč?" -. "Pročpak?" -. "Proto, že tys býval vždy sám, a jich je hro-
madu." -. "Však já jsem rád, že jich máme hodně." A byli rádi. A sotvaže
sluníčko začalo zapadat, už zas byli broučci na nohou a letěli a svítili
a svítili a nic se nebáli a nic se jim nestalo. A tak pořád svítili a poslou-
chali.
Když pak jednou po snídani právě chtěli zas letět, vzkázala jim Ja-
ninka, aby se k ní všichni přišli podívat. A tak se šli hned všichni k ní
podívat. U háječku pod skalou vřes červeně a bíle rozkvetlý, a v tom
vřesu mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná, krásná
chaloupka. A ty dveře se tak svátečně leskly, a ta okénka se tak slavnostně
třpytila, a Janinka ležela na lůžku všecka sváteční, a všecko, jako by měla
veliký svátek. Dvanáct židlí kolem lůžka. "Vítám vás, broučci a berušky ,
vítám vás. Pojďte si tadyhle sednout," vítala je Janinka a krásně se na ně
usmívala. "Vy, tatínku a maminko, sedněte si tady ke mně."
Broučci byli celí udivení, ale maminka už měla oči plné slz. A když
se usadili, sedla si Janinka na lůžku. "Milí broučci a berušky, a ty múj
Broučku a Beruško, to jste hodní, že jste se přišli ješťě ke mně podívat.
102.


Pán Bůh mně zjevil, že se dnes ráno z tohoto světa odeberu, a já bych se
ráda s vámi rozžehnala."
Tatínek a maminka a berušky už plakali, ale broučci jako by tomu
nechtěli věřit. Vždyť byla Janinka taková silná a zdravá! -. "Já jsem vás
všecky měla ráda a modlívala jsem se, aby vás Pán Bůh naučil poslouchat.
Teď už tady nebudu, ale Pán Bůh vás bude i nadále učit poslouchat. Jen
se mějte rádi a hleďte si každý svého! Nedostatek nebudete mívat nikdy
v ničem žádný. A kdyby ty ses, milá Beruško, s tou chromou nožičkou
nevdala, tak tady ta má ch
16.01.2009 16:08:20


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se